Tuesday, April 27, 2010

Jak dál Ameriko ?

aneb co a kdo nejvíce ohrožuje dollar a Americký Lid?

Přečtete si pravdivý příběh o vládě USA. Král je nahý:-(


We are not being told the REAL story by our government. The emperor has no clothes.

America's Impending Master Class Dictatorship
By Stewart Dougherty
Jan 22 2010 2:24PM

FOREWORD: At certain times, focusing on the big picture is important not just for investment success, but for personal welfare, and even survival. We believe such times are here. It is estimated that 98% of Americans have never held a gold coin in their hands. Yet 100% of Americans regularly handle Federal Reserve Notes. From a contrarian standpoint, the financial message from those two statistics is clear. Even so, gold is much more than money or an investment medium; it stands for liberty and throughout history has facilitated escape and ensured freedom. Never having touched a gold coin is the monetary equivalent to never having breathed fresh air, felt the warmth of sunshine, looked up at the stars or risen from the gutter. Fiat Federal Reserve Notes are becoming nothing more than sewage decomposing in the vast, toxic septic tank of predatory Washington politics, epic Federal Reserve arrogance and error, blatant Wall Street fraud and outright Master Class plunder. Below, we outline America’s troubling and compounding predicament, and urge you to think about how to protect yourself from its consequences, both financially and personally.
Thanks to the endless barrage of feel-good propaganda that daily assaults the American mind, best epitomized a few months ago by the “green shoots,” everything’s-coming-up-roses propaganda touted by Federal Reserve Chairman Bernanke, the citizens have no idea how disastrous the country’s fiscal, monetary and economic problems truly are. Nor do they perceive the rapidly increasing risk of a totalitarian nightmare descending upon the American Republic.
One stark and sobering way to frame the crisis is this: if the United States government were to nationalize (in other words, steal) every penny of private wealth accumulated by America’s citizens since the nation’s founding 235 years ago, the government would remain totally bankrupt.
According to the Federal Reserve’s most recent report on wealth, America’s private net worth was $53.4 trillion as of September, 2009. But at the same time, America’s debt and unfunded liabilities totaled at least $120,000,000,000,000.00 ($120 trillion), or 225% of the citizens’ net worth. Even if the government expropriated every dollar of private wealth in the nation, it would still have a deficit of $66,600,000,000,000.00 ($66.6 trillion), equal to $214,286.00 for every man, woman and child in America and roughly 500% of GDP. If the government does not directly seize the nation’s private wealth, then it will require $389,610 from each and every citizen to balance the country’s books. State, county and municipal debts and deficits are additional, already elephantine in many states (e.g., California, Illinois, New Jersey and New York) and growing at an alarming rate nationwide. In addition to the federal government, dozens of states are already bankrupt and sinking deeper into the morass every day.
The government continues to dig a deeper and deeper fiscal grave in which to bury its citizens. This year, the federal deficit will total at least $1,600,000,000,000.00 ($1.6 trillion), which represents overspending of $4,383,561,600.00 ($4.38 billion) per day. (The deficit during October and November, 2009, the first two months of Fiscal Year 2010, totaled $296,700,000,000.00 ($297 billion), or $4,863,934,000.00 ($4.9 billion) per day, a record.) Using the GAAP accounting method (which is what corporations are required to use because it presents a far more accurate and honest picture of a company’s finances than the cash accounting method primarily and misleadingly used by the U.S. government), the nation’s fiscal year 2009 deficit was roughly $9,000,000,000,000.00 ($9 trillion), or $24,700,000,000.00 ($24.7 billion) per day, as calculated by brilliant and well-respected economist John Williams. (www.shadowstats.com) Fiscal Year 2010’s cash- and GAAP-accounting deficits will likely be worse than 2009’s, given government bailout and new program spending that is on steroids and psychotic.
Putting Fiscal Year 2009’s $9,000,000,000,000.00 ($9 trillion) deficit another way, 17% of America’s private wealth, accumulated over a period of 235 years, was wiped out by just one year’s worth of government deficit spending insanity.
Given this, is it any surprise that Treasury Secretary Geithner has announced that the release of the nation’s FY 2009 supplemental GAAP financial statements has been delayed? Remember, this is the same Secretary Geithner who bullied people to cover up the sordid details of the AIG, or more accurately, the taxpayer-funded, multi-billion dollar, Santa Claus bailout and bonus bonanza for Goldman Sachs. Do you really think this government, characterized as it is by fiscal and monetary secrecy, lies, chicanery, cronyism and stonewalling, wants the people to know what is actually happening? Obviously, it does not, so it hides from the public the inexcusable facts.
It is estimated that the top 1% of Americans control roughly 40% of the nation’s wealth. In other words, 3 million people own $21,400,000,000,000.00 ($21.4 trillion) in net private assets, while the other 305 million own the remaining $32,000,000,000,000.00 ($32 trillion). 77,000,000 (77 million) Americans (the lowest 25%) have mean net assets of minus $2,300 ($-2,300.00) per person; they live from paycheck to paycheck, or on public assistance. The lower 50% of Americans own mean net assets of $27,800 each, about enough to purchase a modest car. Obviously, it would be impossible to retire on such an amount without significant government or other assistance. Meanwhile, the richest 10% of Americans possess mean net assets of $3,976,000.00 each, or 143 times those of the bottom 50%; the top 2% control assets worth more than 1,500 times those in the bottom 50%. When you combine these facts with Wall Street’s typical multi-million dollar annual bonuses, you get an idea of wealth inequality in America. Historically, such extreme inequality has been a well-documented breeding ground for totalitarianism.
If the government decides to expropriate (steal) or commandeer (e.g., force into Treasuries) America’s private wealth in order to buy survival time, such a measure will be designed to destroy the common citizens, not the elite. Insiders will be given advance warning about any such plan, and will be able to transfer their money offshore or into financial vehicles immune from harm. Assuming that the elite moves its money to safety, there would then be $120,000,000,000,000.00 ($120 trillion) in American debt and liabilities supported by only $32,000,000,000,000.00 ($32 trillion) in private net worth, for a deficit of $88,000,000,000,000.00 ($88 trillion). In that case, each American would owe $285,714.29 to balance the country’s books. (Remember to multiply this amount by every person in your household, including any infant children.)
If the common people suspect that something diabolical was in the works, a portion of the $32 trillion in non-elite wealth could be evacuated as well prior to a government expropriation and/or currency devaluation, resulting in less money for the government to steal. What these statistics mean is that it is absolutely impossible for the government to fund its debt and deficits, even if it steals all of the nation’s private wealth. Therefore, the government’s only solutions are either formal bankruptcy (outright debt repudiation and the dismantling of bankrupt government programs) or unprecedented American monetary inflation and debt monetization. If the government chooses to inflate its way out of this fiscal catastrophe, the United States dollar will essentially become worthless. You can be absolutely certain that a PhD. in economics, such as Dr. Bernanke, is well aware of these realities, despite what he might say in speeches. For that matter, so are Chinese schoolchildren, who, when patronized by Treasury Secretary Geithner about America’s “strong dollar,” laughed in his face. One day, perhaps America’s school children will receive a real education so that they, too, will know when to laugh at absurd propaganda.
The government has announced that during the fiscal years from 2010 through 2019, it will create an additional $9,000,000,000,000.00 ($9 trillion) in deficits, an amount that is almost certain to be understated by trillions given the country’s current economic trajectory. The government assumes that this vast additional deficit will be funded by others, such as the Chinese, as it is a statistical fact that the United States will be incapable of funding it.
Furthermore, with the budgetary equivalent of a straight face, the Office of Management and Budget reports in its long-term, inter-generational budget projection that the United States government will experience massive, non-stop deficits for the next 70 (SEVENTY) years, requiring the issuance of tens of trillions of dollars of additional debt. The OMB does not project even one year of surplus during the entire seventy year budget period.
These deficits and debts are now so gargantuan that they have become surreal abstractions impossible even for sophisticated financiers to begin to comprehend. The common citizen has absolutely no idea what these numbers mean, or imply for his or her future. The people have been deluded into thinking that America’s arrogant, egomaniacal, always-wrong-but-never-in-doubt fiscal witch doctors and charlatans, including Greenspan, Rubin, Summers, Geithner and Ponce de Bernanke, have discovered a Monetary Fountain of Youth that endlessly spits up free money from the center of earth, in a geyser of good will toward the United States. Unfortunately, this delusion is false: there is no Monetary Fountain of Youth, and contrary to the apparent beliefs of the self-deified man-gods in Washington, D.C., the debt and deficits are real, completely out of control, and 100% guaranteed to create catastrophic consequences for the nation and its people.
When government “representatives” deliberately sell into slavery the citizens of a so-called free Republic, they have committed treason against those people. This is exactly what has happened in the United States: the citizens have been sold into debt slavery that they and their descendants can never escape, because the debts piled onto their backs can never, ever be paid. Despite expensive and sophisticated brainwashing campaigns emanating from Washington, claiming that America can “grow” out of its deficits and debt, it is arithmetically impossible for the country to do so. The government’s statements that it can dig the nation out of its fiscal hole by digging an even deeper chasm have become parodies and perversions of even totally discredited and morally disgusting Keynesianism.
The people no longer have elected representatives; they have elected traitors.
The enslavement of the American people has been orchestrated by a pernicious Master Class that has taken the United States by the throat. This Master Class is now choking the nation to death as it accelerates its master plan to plunder the people’s dwindling remaining assets. The Master Class comprises politicians, the Wall Street money elite, the Federal Reserve, high-end government (including military) officials, government lobbyists and their paymasters, military suppliers and media oligarchs. The interests and mindset of the Master Class are so totally divorced from those of the average American citizen that it is utterly tone deaf and blind to the justifiable rage sweeping the nation. Its guiding ethics of greed, plunder, power, control and violence are so alien to mainstream American culture and thought that the Master Class might as well be an enemy invader from Mars. But the Master Class here, it is real and it is laying waste to America. To the members of the Master Class, the people are not fellow-citizens; they are instruments of labor, servitude and profit. At first, the Master Class viewed the citizens as serfs; now that they have raped and destroyed the national economy, while in the process amassing unprecedented wealth and power for themselves, they see the people as nothing more than slaves.
America’s public finances are now so completely dysfunctional and chaotic that something far worse than debt enslavement and monetary implosion, terrible curses unto themselves, looms on the horizon: namely, a Master Class-sponsored American dictatorship.
Throughout history, the type of situation in which America now finds itself has been a fertility factory for tyranny. The odds of an outright overthrow of the people by the Washington and Wall Street Axis, or more broadly, the Master Class are increasing dramatically. The fact that so few people believe an American dictatorship is possible is exactly why it is becoming likely.
Dictatorships have blighted history and ruined lives since the beginning of civilization. In recent times alone, tyrants such as Hitler, Stalin, Lenin, Ceausescu, Amin, Hussein, Mussolini, Tojo, Kim, Pinochet, Milosevic, Tito, Batista, Peron, Pol Pot, Mugabe, Marcos, Somoza, Mengistu, Bokassa, Sese Seko, Franco, Ho Chi Minh, Mao, and Castro have power-sprayed blood onto the screen of time and ravaged mankind with murder, torture and human oppression. A full catalog of history’s tyrants would require a book of hundreds of pages. In the past 100 years alone, over 200 million human beings have been annihilated by wars, ethnic cleansings and government assassinations. Just when we think that civilization has been able to rise above tyranny’s inhumanity and disgrace, a new dictator appears on the scene to start the process all over again. Every time this happens, fear and submission paralyze the vast majority of the affected masses, leading them to “follow orders” and lick autocracy’s blood-stained boots.
History has proven to tyrants that oppression works. In fact, it is easy to control a populace, once you control the money, markets, military (including police), media and minions (the recipients of welfare, social security, free health care, government jobs and the like, who are dependent upon the state and likely to be compliant). This is exactly where the United States is today.
Recent American events paint an ominous picture of a Master Class that is now in total control.
When 90% of the American people vehemently rejected the $700,000,000,000.00 ($700 billion) TARP bailout plan, the Master Class put it on a fast track and approved it anyway.
When a clear majority of the American people said no to a government takeover of Chrysler and GM, the Master Class poured billions of taxpayer dollars into those corporate sinkholes and took them over anyway.
When the people said no to multi-trillion dollar crony bailouts for the bankers and insurers whose corruption had caused global financial mayhem, the government pledged to those elite insiders more than $13,000,000,000,000.00 ($13 trillion) of the people’s money anyway.
When the people expressed astonishment and anger that Wall Street planned to pay itself record 2009 bonuses, in the midst of America’s worst-ever fiscal and financial crisis caused by them, Wall Street stuffed its pockets with taxpayer-supported bonus money anyway.
When the people said no to a proposed $40,000,000,000.00 ($40 billion) bailout of AIG and its elite trading partners such as Goldman Sachs (an amount that subsequently exploded to $180,000,000,000.00+ ($180+ billion)), the Master Class went underground, covertly misappropriated taxpayer money and made the payoffs anyway.
When Fannie Mae and Freddie Mac were nationalized at enormous taxpayer expense, the government approved $6,000,000.00 individual pay packages in 2009 (150 times the average American wage) for the CEOs of both failed companies anyway.
When a clear majority of the people said no to nationalized health care, even after being bombarded by a multi-million dollar, lie-drenched propaganda campaign designed to bamboozle them, the House and Senate passed nationalized health care bills anyway.
When more than seven million American workers lost their jobs and were subsisting on unemployment benefits and food stamps, federal government employees, who now earn DOUBLE what private sector workers earn, were given another round of pay and benefits increases anyway.
When private sector workers’ 401Ks and IRA retirement plans plummeted in value due to economic collapse and endemic Wall Street-orchestrated market corruption (including systemic front running, flash trading, naked short selling and other manipulations), government “defined benefit,” lifetime-cost-of-living-adjusted pension plans, despite already being underfunded by $2,000,000,000,000.00 ($2 trillion), were made richer than ever anyway.
The long, shameful litany of events signaling the total divorce between the Master Class and the people of the United States doesn’t stop there. It goes on and on.
The message from the American Master Class to the American people is simple and clear:
We Defy You.
Governments that openly defy the people are either already totalitarian or in the process of becoming so. Monetarily, the United States clearly functions as a totalitarian dictatorship already, with a Federal Reserve that operates in secrecy, creates limitless amounts of debt and currency at will, and showers trillions of dollars upon favored Master Class insiders with zero transparency or accountability whatsoever. The Federal Reserve is so shameless about its dictatorial powers that it flatly refuses to provide details about multi-trillion dollar bailouts and rescues of privileged elites, in open defiance of Congress and the people. The fact that they get away with these blatant acts of defiance demonstrates the true extent of the Master Class chokehold on America.
If the Master Class were a benign despot and if its policies and programs actually worked, that would be one thing. But that is not the case. Rather, its programs are in a complete shambles.
Every single government entitlement program in the United States is bankrupt. This includes Social Security ($17,500,000,000,000.00 underfunded; $17.5 trillion); Medicare Part A ($36,700,000,000,000.00 underfunded; $36.7 trillion); Medicare Part B ($37,000,000,000,000.00 underfunded; $37 trillion); Medicare Part D ($15,600,000,000,000 underfunded; $15.6 trillion), Government and military pensions ($2,000,000,000,000 underfunded; $2 trillion), Food Stamps (current underfunding difficult to measure because the number of recipients is exploding; hundreds of billions underfunded versus original projections, minimum); and the list goes on. The above underfunding amounts are NET of projected tax receipts over the next 50 years. But the current recession has invalidated virtually all long-term budget and tax receipt assumptions, meaning that the true underfunded amounts are now greater than current, already mind-boggling estimates.
While the above statistics are terrifying enough to any citizen with a functioning brain, what is Twilight Zone-eerie and a far more serious cause for alarm is the casual indifference with which the Master Class is now making the country’s dire and irreparable fiscal circumstances even worse.
The nationalized health care program will cost at least $1 trillion over the next ten years, and most likely multiples of that. It is being crammed down America’s throat by a bankrupt government that does not have the money today and will not have the money tomorrow to pay for it. Worse is the fact that the same government that has bankrupted each and every existing social program now intends to directly or indirectly control the health care of all citizens. Based on the government’s existing track record and the health care program’s enormous complexity, invasiveness and cost, the probability that it will become a national fiscal and humanitarian catastrophe is roughly 100%.
“Cap and Trade” is a multi-trillion dollar tax scam being foisted onto the American public without a legitimate debate or popular referendum. You might be surprised to learn that “Climate Revenues” are already included in the federal budget, starting with $79,000,000,000.00 ($79 billion) in fiscal year 2012, which begins only 20 months from now. During fiscal years 2012 through 2019, the government expects to collect $646,000,000,000.00 ($646 billion) in “Climate Revenues,” a completely new tax category. Have any of your elected traitors told you that they have enacted $646,000,000,000.00 ($646 billion) in “Climate” taxes beginning twenty months from now and continuing forever? These “Climate Revenues” are based on junk science, lies and hysteria, and have been pimped by greed-diseased parasites who seek to make billions from operating and manipulating the Cap and Trade “marketplace.” Favored elitists such as Hank Paulson, Al Gore, General Electric and Goldman Sachs, among others, have positioned themselves to profit from the nation’s upcoming Cap and Trade tax misery and economic debilitation.
The reality is that the giant Ponzi scheme called the United States of America is running out of money. In any Ponzi scheme, money must constantly be poured into the top of the funnel in order to pay the redeemers at the bottom. As the number of redeemers has grown, tax receipts have fallen far short of covering their withdrawals, a problem that has now become an outright government funding emergency further aggravated by the fiscal, financial and economic crises.
If the Washington and Wall Street Axis were not legally able to create and distribute counterfeit American money, the Ponzi scheme would have collapsed already. Trillions of new, out-of-thin-air, printing-press and electronic “dollars” have bought the Axis additional time, but new sources of revenue must immediately be found to keep the scam alive. Congress is fully aware of this reality. Outright tax increases would be bad politics during a recession that is morphing into a depression, and also bad for 2010 re-election campaigns, so they cannot be implemented. Therefore, Congress continues to advance the health care and Cap and Trade agendas, which are nothing but taxation Trojan Horses festooned in righteousness and sanctimony, despite overwhelming popular opposition.
If the nationalized health care program is passed, revenues and fees will kick in immediately in 2010, whereas costs will not begin to accrue until 2012 and later. The government plans to spend the revenues immediately to forestall a total fiscal collapse. Nationalized health care has absolutely nothing to do with health care; it has to do with creating an immediate revenue stream to help fix the current government funding crisis. Similarly, Cap and Trade has nothing to do with fixing the environment. It, too, is nothing more than a massive tax increase similarly designed to address the government’s epic funding shortfall, with thick slices of pork thrown in for privileged insiders and deceitful propagandists like bloated “Father of the Internet” and now “Savior of the World” Al Gore.
The last thing the Master Class wants is for the people to understand the disastrous state of the nation’s finances. Master Class brainwashing tells the people that it is “negative” and “pessimistic” to look at the facts, despite the fact that psychological health is characterized by the ability to identify and deal with reality. The Master Class wants the people to put on Bozo the Clown happy faces and let sugar plums and green shoots dance in their brains as they write one check after another to pay for Cap and Trade, nationalized health care, and a mind-numbing assortment of other taxes and fees.
On Sunday night, November 30, 2009, North Korea’s dictator Kim Jong Il (a name that says it all, even better than Made-off’s), an international poster child of Master Class psychological illness, devalued his country’s currency by 99%. This vicious tyrant, who has given birth to a national hell on earth, is chauffeured in Mercedes Benz limousines, drinks the finest imported whiskies and dines in imperial dignity on foods prepared by personal chefs while his citizens starve to death on the streets or, at best, eke out a subsistence living. Kim became paranoid that the people were actually figuring out how to improve their pitiful, impoverished lives in tiny ways, so he decided to wipe them out. The people were given one week to exchange their money at a rate of 100 old Won for 1 new Won. Any lifetime family savings in excess of roughly $700.00 were simply confiscated by the North Korean government. To keep the people in line, the military and police were put on high alert, fully prepared to kill or arrest any protesters.
On January 9, 2010, Venezuela’s strong man Hugo Chavez devalued his country’s currency by 50%, overnight and without warning, causing immediate inflation, shortages of food and supplies, and general financial chaos throughout the nation.
While you might be shaking your head in pity over the plight of the citizens of North Korea and Venezuela, ask yourself this: could this not happen in the United States?
On April 5, 1933, President Franklin D. Roosevelt, an Obama hero, outlawed gold ownership overnight by signing Executive Order 6102, which gave the people three and one-half weeks to surrender all privately-owned bullion to the government for a price of $20.67 per ounce. On January 30, 1934, nine months after collecting the people’s gold, Roosevelt devalued the dollar 69% overnight, by raising the gold price from $20.67 to $35.00 per ounce.
Since its founding in 1913, the Federal Reserve has devalued the dollar by 98+% thanks to endless money printing and debt creation, a corrosive and impoverishing process that is now accelerating. In the past year, the Fed has engineered $20+ trillion in bailouts, subsidies and guarantees for well-connected and lucky scavengers and opportunists, an amount equal to roughly 40% of the total private wealth created in this country since its inception. All because a few elitist government man-gods with an almost perfect record of error and failure have deemed in their imperial wisdom that it shall be so. The citizens, whose hard-earned wealth is being systematically destroyed by this continual, government-decreed monetary debasement were never invited to the debate or given a say, which is par for the course for dictatorships. This massive de facto devaluation now hangs over the people’s wealth like a great monetary sword of Damocles.
Conceptually, whether it is a 50% overnight devaluation in Venezuela, a 69% overnight devaluation in the United States, a 98% devaluation in America over time, or a 99% overnight devaluation in North Korea, what is the difference? The fact is: there is no difference; monetary debasements are all the same. In each and every case, the people’s wealth is stolen via government edict, while the people stand by helplessly and in shock.
So one must ask: For whom does the bell toll? A foreign “them,” or a domestic us? Who is to say that you will not be told tomorrow morning that, effective immediately, in accordance with some perversely named mandate such as the “American Monetary Security, Wealth Preservation and Terrorism Prevention Act,” enacted by emergency for “the safety of the nation and the financial well being of the citizens,” all existing currency and bank balances will be redenominated in “New Dollars,” at a conversion rate of 1 new for every 100 old currency units? Would this not simply be another, almost predictable act of defiance toward the American people by the Master Class? And if that happened, do you honestly believe that the Master Class would not have been alerted in advance and allowed to make special preparations for itself ahead of the devaluation? Do you think they intend to go down in the same ship as the people they defy? If such a currency devaluation were announced, what could you do about it? March on Washington? But how would you get there if your money had been wiped out?
Despite what you may hear from State Media, which includes virtually all establishment news organizations, particularly financial ones (e.g., CNBC), America is on the precipice. No bankrupt nation in history has ever defended or preserved the freedoms of its citizens. In fact, it has been the exact opposite: in desperation, bankrupt governments have routinely plundered their citizens’ wealth and imposed totalitarian controls. What will make things different for the United States, the largest debtor nation in all of recorded civilization?
The United States government cannot ever, possibly pay its debts, is pathologically incapable of controlling its spending or curbing its hunger for both domestic and international empire and persistently refuses to tell the American people the truth. If America’s citizens were told the truth and given the benefit of true leadership, as opposed to the guile and dishonesty of an endless array of political liars and hacks, perhaps they could rally and defeat the problems that afflict them. But instead, they are fed by the Master Class a steady diet of narcotic propaganda that deludes, confuses and enervates them. The truth cannot set people free if it is never told, and that is the essence of America’s gathering tragedy.
In a future article, we will detail specific developments you should watch for to chart the course of America’s ominous and potentially deadly national storm. The current, grave situation is already a clear call to action. When the signals become even more urgent, it will be late in the game to take protective action, and possibly too late. Citizens should begin to prepare now not just for financial survival, but for the personal security of themselves and their loved ones should a Category 5 economic and political hurricane rip into the nation, something that becomes more likely every day.
With respect to personal finances, in virtually every national currency devaluation and major political upheaval in the past, gold has represented sanctuary for the affected people. Gold has not just preserved wealth, but personal freedom as well. While governments can devalue fiat currencies, they cannot, by edict, devalue gold. Yes, they can try to manipulate its price, but unless all governments join in the collusion, ultimately the price will return to market. The market for gold is global, and demand exists in all nations and among all peoples. Should the government attempt to confiscate gold, it will be an outright admission that the financial system is collapsing, and the people will know better than to hand over to a corrupt government their only means of survival. The most important point is this: devalued currencies never rise again. Once they are destroyed, they are gone forever, and those whose wealth had once been denominated in them are wiped out. As you have no doubt heard before, not one fiat currency has survived over time, and that is an indisputable fact. More significantly, no fiat currency has ever suffered the abuse that has been inflicted upon the United States dollar, meaning that it is at extreme risk. Gold has been money for 5,000 years. It has not merely survived, it has prevailed over each and every fiat currency collapse throughout history. Given this, the most important financial question a person can ask him- or herself today is: How is my wealth denominated at this time? And given its denomination, is my wealth likely to be safe in current and evolving circumstances?
One thing is certain: as the epic David and Goliath monetary battle unfolds, between the people fighting to defend their hard-earned wealth on one side, and a Master Class that greedily and pathologically wants to plunder them on the other, the price of gold will become extremely volatile for a period of time. Volatility will, in fact, tell you that the War on Wealth has officially been declared, and will be your signal to do whatever you must to protect what is yours. As the government Goliath and its Master Class allies short tonnes of bullion into rigged futures markets in a desperate attempt to make gold look dangerous and risky, the Davids will be coming forth not just in the United States but from all corners of the globe, buying 10 grams here and one ounce there. There are 6.8 billion Davids, versus one diseased Master Class that numbers in the small millions. There is no way the Master Class can defeat the people, if the people finally rise up and say “No More of Your Plunder. No More of Your Cold and Soulless Financial Oppression. No More of Your Cynical and Godless Exploitation.”
If you find the above argument compelling, you should consider how to protect yourself from Executive Orders that could be issued at any time, under any pretext, and that could be extremely hostile to your financial and/or personal health and well being. One simple way to start is to purchase one ounce of gold for yourself and each member of your household, and much more if you can afford it. That is not financial advice; it is merely the common sense generously communicated to you by history.
Stewart Dougherty

Saturday, April 24, 2010

cestovná mapa k alternatíve kapitalizmu

od dopisovatele ze Slovenska:

alternativa kapitalismu?

Ja by som chcel potvrdiť pravdivosť autora tohoto článku a krátko predstaviť americký model ekonomiky, ktorý vôbec nemá perspektívu a má za následok súčasný ekonomický kolaps na svete, ktorý "poprední politici a bankári" nazývajú hospodárskou krízou.
*Čína vyrába, Amerika nakupuje.To asi nikoho neprekvapuje ale čo je z tohoto šokujúce? Číňania na nákupy Američanom požičiavajú. Dochádza k situácii, kedy tisíce chudobných Čínskych robotníkov ukladajú svoje úspory do bánk len preto aby ich globálny finančný systém transformoval v úver na novú hypotéku, na nový dom pre bohatého Američana. Neide o tendenčnú ľavicovú propagandu, toto je suchá reč čísiel. Čína a ďalšie výrobné krajiny vykazujú prebytky a potom investujú na finančných trhoch. Napríklad najväčším držiteľom amerických hypotekárnych obrov Fannie Mae a Freddie Mac - sú Číňania. Uvedené firmy z týchto peňazí financujú viac než polovicu hypoték na americkom trhu! Veľa ľudí si nevšimlo, že po 2.svetovej vojne boli USA najväčším veriteľom na svete, teraz sú najväčším dlžníkom!!! Čo dne s USA vyváža do sveta? Nič len doláre. Nerovnováha zahraničného obchodu medzi USA a jeho obchodnými patnermi je zhruba 60 mld.dolárov mesačne! Denne musia Američania získať pôžičky za 2 mld.dolárov, aby mohli pokračovať vo svojom žití nad pomery. Ako dlho to môže fungovať? Pokiaľ svet nezistí - ako v rozprávke H.Ch.Andersena - že kráľ nemá šaty!!! Potrebujeme väčší dôkaz na to, že kapitalizmus v budúcnosti nemá žiadne opodstatnenie? Centrálne vlády a banky robia navlas rovnakú politiku, ktorá živí "súčasný požiar" kolapsu trhov.


Volby nejen v CR ale take v Brazilii

od Brazilskeho dopisovatele:

“Jestli západní kulturní tradici zbývá poslední záloha, je jí už jen Latinská Amerika. Tam bychom měli vyvinout největší úsilí.”
Egon Bondy
Zle, Hillary, zle, Číňani jsou zde aneb Brazílie nejen mystická


= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = =
Další velká země, která se hlásí o slovo!
Brazílii přibývá nejen počet obyvatel, přibývá i sebevědomí.

Thursday, April 15, 2010

Kdo s kým a jak dále ?

kdo má všechno, kdo na mále:-(
od dopisovatele ze South America
by Anonymous on Wed 14 Apr 2010 10:16 PM EDT

Nynější postupně marginalizovaný Západ nebude už nadále žádným centrem světového dění - a těžko může třeba dvěma miliardám Indů a Číňanů podsouvat vlastní představy o tom, odkud a kam se ubírají hypotetické univerzální dějiny. Evropské dějiny blízké budoucnosti budou s největší pravděpodobností dějinami postupně chátrající periferie trpící nedostatkem zdrojů, těžce zkoušené důsledky narůstajícího chaosu ve svém bezprostředním okolí, včetně masívního přílivu migrantů, v nejlepším případě neozbrojených.


Wednesday, April 14, 2010

Světové odbory požadují zavedení daně z finančních operací

Co o tom pisi
Britske listy

A co na thema krize říká "vzorový kapitalista 20 století"
Tomáš Baťa:

Přelom hospodářské krize?
Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu.
Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemí je mnoho lidí kteří se domnívají že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení v němž se nacházíme nepotřebujeme žádných geniálních obratu a kombinaci. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.
Tomáš Baťa 1932

Slavoj Žižek a jeho politická teorie.

uvodem kdo je Slavoj Žižek a jake je jeho videni sveta:
Jodi Deanová: Žižek o významu strany a revoluce
Ukázka z knihy Jodi Deanové Slast a politika. Žižkova politická teorie.
(přel. Ota Vochoč)

Revoluce dnes

Kniha Thomase Franka What’s the Matter with Kansas?, uveřejněná v roce 2004, byla po volbách v tomto roce pro mnoho pokrokově smýšlejících lidí i pro některé liberály důležitým politickým prubířským kamenem. Frank ukázal cestu, jak uvažovat o změnách v politické sféře, které doprovázely dění, jež se mnohým jevilo jako pravicový posun v americké politice.[1] Frankova kniha je poutavým líčením, které ukazuje, jak neoliberálové dokázali využít neokonzervativní politiku hodnot ke zmanipulování a pravicovému převzetí moci ve státě, který kdysi byl centrem progresivní politiky.

Frankova kniha je poutavá, ale vysvětlení, které podává, nebylo, alespoň pro mne, zcela uspokojující. Proč, chtěla jsem vědět, bylo tolik chudých lidí ve venkovských oblastech nadšeno poselstvím pro zachování života, proti potratům? Proč je právě tato specifická otázka zmobilizovala proti jejich ekonomickým zájmům? Nejlepší odpověď, jakou mohu dát, zní tak, že toto poselství i tyto skupiny byly něčím, čeho se právě dalo využít. Existovaly fundamentalistické církve a působili konzervativní aktivisté. A měli co nabídnout: prostor pro projevy rozhořčení a způsob, jak dát výraz pocitům frustrace nad znehodnoceným životem a příliš dlouho neuznaným útrapám.

Začnu Frankem, protože jeho analýza přitažlivosti konzervativní politiky poskytuje - možná netušeně – vhodné pozadí pro přemýšlení o Žižkových úvahách o revoluci. Žižkovi kritici a komentátoři se obvykle soustřeďují na jeho ideu činu – násilného narušení nebo prolomení daného řádu.[2] Toto zdůrazňování činu je jasně podepřeno Žižkovými spisy. Zůstává nicméně jednostranné, protože Žižkovo pojetí revoluční aktivity se neopírá jen o zázrak činu. Klade rovněž důraz na úlohu revoluční politické strany; s tímto bodem jsme se setkali již v předcházející úvaze o pavlovské komunitě či kolektivu věřících. Jak čin, tak i strana jsou pro Žižkovu teorii revoluční změny klíčové, jedno nemůže být bez druhého. Uzavřu tedy tuto knihu tím, že vyložím Žižkovo pojetí revoluce. Tvrdím, že Žižkova teorie činu nahrazuje pojem aktivního subjektu subjektem, jehož reakci na politickou slepou uličku musí dát zpětně formu politická pravda strany.

Úvaha Thomase Franka o změně v kansaské politice se neopírá jen o to, co bylo právě tam, na místě, co se přímo dotýkalo lidí. Poukazuje spíše na institucionální absenci, která byla ve stále vyšší míře vyplňována náboženskými fundamentalisty a neokonzervativci, protože nic jiného nebylo k dispozici. Tato absence by nás měla přimět k úvaze, jak by dnes mohla vypadat radikální levicová politika, kdyby existovalo něco, co by tuto absenci nikoli vyplnilo, ale vyjádřilo, co by jí dalo organizační formu. Jinými slovy, jakým způsobem může radikální levicová politika demonstrovat, jak tento institucionální deficit umožňuje brutální akty neoliberálního kapitalismu a systematické drancování státu? Jak můžeme dát výraz tomu, že procedury, které si činí nárok na jméno demokracie, nadále fungují tak, že zbavují většinu světových národů práv, svobod a síly? Volební účast ve Spojených státech i v Evropské unii ukazuje, že volby nejsou schůdnou politickou formou; nejsou zřejmě s to reprezentovat nebo zmobilizovat hlas většiny. Co je tedy třeba udělat?

Se zřetelem k této institucionální absenci vysvětluji a obhajuji Žižkovo pojetí revoluce. Nejprve se budu zabývat obecnou ideou revoluce – není to snad zastaralý buržoazní pojem, který nemá s novými sociálními hnutími a síťovými interakcemi informační éry nic společného? V jistých ohledech je tu zřejmou odpovědí „ano“, tento pojem je zastaralý: koncepce politiky, které dnes stojí mezi politickými teoretiky na předním místě, byly zformulovány s vyloučením revolučních možností. Utopické snahy o kolektivitu, o jakousi obecnou pospolitost nicméně nadále existují, a právě to pomáhá otevřít pojem revoluce. Za druhé se zaměřím na problémy, které se vyskytují ve starších koncepcích revoluční aktivity, abych tak ukázala, jak užitečný je důraz, který Žižek klade na čin. Avšak pojem činu, jak uvidíme, sám nestačí. Žižek skutečně explicitně odmítá „čistou politiku“, politiku bez strany, tak jak ji hlásají Alain Badiou, Jacques Ranci?re a Etienne Balibar.[3] V třetí části vyložím Žižkovu představu o straně jako politické formě pro rozštěpený politický subjekt – pro subjekt, jehož vztahy ke světu a zkušenosti nejsou ontologicky determinovány, ale musí se jim dostat formy a výrazu.

Obsah argumentace lze stručně shrnout takto: skrze Symbolično je možno zasáhnout do Reálna, lze je ovlivnit a změnit.[4] (Tento bod by měl být srozumitelný vzhledem k úvaze o působení v rámci zákona ve čtvrté kapitole.) Žižek pohlíží na kapitál jako na Reálno, potud že je základním, bezesmyslným pozadím politiky, což například koncepce demokratického jednání vylučují, ale vždy znovu se to objeví a zdeformuje to i radikální demokracii. Politika a jednání, tak jak se uskutečňují v Symboličnu, mohou ovlivnit Reálno. Jak Žižek často zdůrazňuje, zázraky se dějí.


Revoluce: proč se vracet k tomuto pojmu? Nejdůležitějším důvodem je skutečnost, že byl už oživen; je už v oběhu a formuje současnou politiku ve Spojených státech. Americká pravice sebejistě užívá slov revoluce i revoluční. Charles Krauthammer například 20. ledna 2005 ve Fox News prohlásil, že druhý inaugurační projev G. W. Bushe byl „revoluční“.[5] Konzervativní CATO Institute uspořádal v květnu 2004 konferenci nazvanou „Republikánská revoluce po deseti letech: menší vláda nebo všechno jde normálně dál?“.Tato konference, na níž vystoupil jako hlavní řečník Newt Gingrich, analyzovala „úspěchy a neúspěchy republikánské revoluce“. Krajní pravice neposuzuje svoje politické výkony se zřetelem k tomu, jak se přidržují ústavního zákona, nebo vzhledem k odpovědnosti za životní podmínky většiny Američanů. Raději obhajuje svoji schopnost prosadit revoluční změnu. Christian Brose například na konzervativní webové stránce National Review Online píše:

Je velkou ironií, že muž, jenž je svými kritiky pranýřován jako arcikonzervativec, předestřel vizi zahraniční politiky, která je přímo revoluční. Ale pro skutečně konzervativní kritiky administrativy - pro ty, kdo se domnívají, že radikální revize statu quo jsou krajně nebezpečné, a proto nerozumné – tu zůstává jedna vážná otázka, a žádná snadná odpověď není v dohledu. V jakém okamžiku se udržování politického statu quo stává tak ošidným, že revoluce se stává jediným prozíravým způsobem jednání? Bush věří, že taková doba je teď, a jeho rozhodnutí, ať správné či nesprávné, bude mít dopady přesahující rámec současné představivosti.[6]

Revoluce není přežitkem vzdálené minulosti. Revoluce je součástí přítomné politické chvíle.

Možná je podivné, že právě ti, kdo jsou obvykle spojováni s levicí, se termínu revoluce vyhýbají, jako by byl příliš nebezpečný, příliš vzdálený hlavnímu proudu. Zdá se, jako by rozsáhlé okruhy levice nerozpoznávaly to, co pravice pokládá za základní fakt: svět viděný jako pole globalizované kapitalistické ekonomiky už je uprostřed velké revoluce. Místo aby levicoví aktivisté a intelektuálové pochopili otevřenost a neurčitost revolučního okamžiku, neurčitost, již pravice rozpoznává jako faktor umožňující vytváření nových realit, počínají si tak, jako by základní souřadnice současné politiky byly již pevně fixovány. Levice zůstává odkázána na to, že popisuje a reaguje na skutečnost, kterou vytváří pravice. Na jedné straně, jak jsme viděli v třetí kapitole, nabývá tato fixovanost formy demokratického fundamentalismu, kde demokracie je konečným horizontem politického myšlení. Na druhé straně, jak jsme viděli v druhé kapitole při pojednání o třídním boji, působí tak, jako by neexistovala žádná alternativa ke kapitalismu.

Většina levicových kritických a politických teoretiků tudíž pojem revoluce odmítá. Postmarxisté druhé a třetí generace frankfurtské školy (například Jürgen Habermas, Jean Cohen a Andrew Arato) i radikální demokratičtí teoretici hegemonie (Ernesto Laclau a Chantal Mouffová) odmítají důraz kladený na základní roli ekonomiky v politickém boji. Pro habermasovce s sebou uznání systémových požadavků komplexních společností nese sebelimitující radikalismus a rozvíjení komunikativních kapacit v jejich vlastní sféře životního světa. Pro radikální demokraty je sám pojem ekonomické sféry schopné determinovat politické identity falešný, protože nevysvětluje rozmanitost politických identit a boje, jimiž mohou být spojeny k hegemonizaci politické sféry. Jak diskursivní, tak i radikální demokraté postupují tak, jako by demokracie byla možná na základě existujících kapitalistických vztahů. Kapitalistická globalizace je předem předpokládanou půdou demokratického rokování a bojů o identitu.

Žižkovi rozumím tak, že obě tyto pozice odmítá, protože s sebou nesou přizpůsobení se kapitalismu, přijetí kapitalismu jako jediné možnosti a kladení rovnítka mezi třídní boj a jakýkoli jiný politický boj. A vysoce oceňuji, že znovu zavedl do levicového myšlení pojem revoluce jako pojem životně důležitý vzhledem k faktu, že neoliberální kapitalismus je neslučitelný nejen s demokracií, ale i s lidským životem. V podmínkách postfordovské a na informační technologii založené produkce se stále více dělníků, stále více lidí stává přebytečnými, nepotřebnými překážkami pro expanzi a další intenzifikaci růstu a zisku. Toto zbídačení navíc doprovází likvidace sociálního státu, to znamená přeměna jeho předpokladů, které spočívají v kolektivizaci rizika a ve všeobecné sociální solidaritě, v neoliberální hodnotové kalkulace a neokonzervativní hodnotové soudy. Kapitalistický exces vytváří nebezpečné formy populistického nacionalismu a pravicového fundamentalismu, „typickou postpolitickou směsici pouhé propagační podívané a zájmů morální většiny“.[7] Pro politiku ve Spojených státech (a nepochybně i ve Spojeném království a Evropské unii) to znamená, že liberálně demokratický kompromis osmdesátých a devadesátých let, akceptování neoliberální ekonomiky jako vlastní formy globalizace a všeobecný posun doprava měly katastrofální důsledky. Byly ztraceny vymoženosti sociálního státu, za něž se dlouho bojovalo, miliony lidí se propadly do chudoby a pravice bojuje zuby nehty o další věci.

Na tomto pozadí tedy chápu Žižkovo zavedení pojmu revoluce tak, že otevírá příležitost a prostor, v němž bychom se mohli odvážit uvažovat o možnosti změnit základní řád konstituční demokracie a kapitalismu. Je taková revoluce možná? Při úvaze o možnosti revolučního zásahu se nyní obrátím k Žižkovu pojednání o činu.

Jednání a čin

Marxisté měli obrovské problémy s aktéry revoluce. Zdá se, že ti nikdy nedělali to, co marxisté chtěli. Dělnická třída byla jen zřídka dostatečně radikální a před násilným svržením státu dávala přednost snahám o vyšší mzdu a zabezpečenou práci. Ideálními kandidáty pro revoluční činnost se zdály jiné marginalizované skupiny, ty však v některých případech skončily tak, že brutálně zmasakrovaly miliony lidí, zdegenerovaly ve zkorumpované diktatury a nakonec se staly závislými na větších státech a trzích, jež se marxisté snažili transformovat, nebo zase pociťovaly oprávněné nepřátelství vůči rasismu západních marxistů, kteří chtěli určovat jejich úlohu a držet je na jejich vlastním místě.

Postmarxisté ve světle těchto problémů pluralizují formy boje a identifikují rozmanitá místa politické činnosti a změny. Podle těchto názorů nepředstavuje jednání problém; je to daný, charakteristický rys angažované činnosti. Neschopnost uznat toto jednání znamená, že teorie není s to řádně postihnout prostory a praktické postupy politiky, rozpoznat formy odporu založené v každodenních činnostech, k jakým patří například sledování televize nebo návštěva nákupního střediska.[8] Vytříbenější a vlivnější verzi této pozice je možno nalézt u Michaela Hardta a Antonia Negriho v jejich pojmu multitudy singularit.[9] Dnes je politikou horlivá, usilovná produktivní činnost množství lidí, politikou, tak jak se promísila s postfordovskými informatizovanými ekonomikami a s hybridními formami odporu a kreativity spojenými s formováním identity.

Existuje nicméně možnost, že postmarxistické politické jednání je fakticky stejné jako v tradičním marxistickém pojetí: v obou případech je jednání dáno. Je rysem charakterizujícím to, čím člověk je, vymezujícím jeho pozici jako subjektu. Jediný reálný rozdíl spočívá v tom, zda se na tuto pozici pohlíží jako na aktivovanou nebo možnou. Postmarxisté vidí politiku jako dění, jako aktivní přítomnost a něco daného. Marxisté pohlížejí na politiku jako na možnou, jako na výsledek historických změn.

Žižek obě dvě alternativy odmítá. Podle jeho názoru se postmarxistická alternativa agonistického boje různých skupin vyhýbá tvrdšímu jádru antagonismu, základnímu rozhraničení politického pole mezi protivníky a nepřátele.[10] Protivníci jsou přípustnými oponenty v boji. Nepřátelé jsou ti, kdo přímo ohrožují náš způsob života. Můžeme pomyslet na ony americké konzervativce, kteří se na všechny liberály dívají jako na zrádce, na lidi v podstatě protiamerické a nepatřící do okruhu těch, kdo se počítají k nám.

Další problém spojený s postmarxistickým radikálně demokratickým přístupem vyplývá z různorodosti bojů zahrnutých v politice. Tyto boje zůstávají specifické, mají svoje vlastní záměry a cíle. Radikální demokraté (stejně jako mnozí aktivisté) považují tuto specifičnost za ctnost – za znamení neochoty mluvit za druhého, za projev úcty k hlasu každého. To znamená, že tyto specifické boje musí být vnímány právě ve své specifičnosti. Technokratické nebo administrativní reakce se například mohou s jednotlivými problémy vypořádat případ od případu, dříve než se jednotlivé případy navrší nebo spojí ke globálnímu útoku na systém. Pro Žižka - jak jsem vysvětlila v třetí kapitole – tkví problém této politiky spřízněných skupin v tom, že nejsou schopné vznést univerzální požadavky a dovolit, aby určitý konkrétní zločin, problém, pozice nebo identita symbolizovaly problémy systému samého.

Marxistická alternativa historicky daného politického subjektu není pro Žižka z řady důvodů přesvědčivá. Za prvé, Žižek rozpoznává změny, k nimž dnes dochází ve sféře práce a vlastnictví. Digitalizace mění režim soukromého vlastnictví i rozdíly mezi duševní a fyzickou prací. Za druhé, jak jsme viděli v druhé kapitole, neexistuje nic takového jako „autentická“ dělnická třída.[11] Za třetí, i kdyby taková dělnická třída existovala, nedalo by se vůbec předpokládat, že by nějakým způsobem vnímala svoje zájmy a jednala podle nich.[12] Ian Parker se tudíž mýlí, když tvrdí, že Žižek podepírá logiku kapitalismu. Jako akceptování kapitalismu si totiž Parker mylně vykládá to, co je ve skutečnosti uznáním problémů, před nimiž stojí materialistická analýza.[13]

Při odpovědi na tyto problémy jednání se Žižek odvolává na čin. Na rozdíl od pojetí činů ve smyslu intencionální aktivity subjektu nebo vědomě chtěného rozhodnutí klade Žižek důraz na reaktivní dimenzi činu. Čin se subjektu vnucuje nebo děje. Ve vztahu k revoluci je výsledkem činu oddělení revolučního jednání od revoluční vůle či přesněji řečeno posun od vůle k nutkání či puzení. Žižek píše:

Vůle k revoluční změně se objeví jako nutkání, jako „nemohu dělat nic jiného“, nebo je bezcenná. Pokud jde o rozdíl, který Bernard William činí mezi měl bych a musím, je autentická revoluce samozřejmě uskutečňována jako Musím – není něčím, co bychom „měli udělat“ jako ideál, o nějž usilujeme, nýbrž něčím, co udělat musíme, protože nemůžeme dělat nic jiného. To je důvod, proč obava dnešních levičáků, že k revoluci nedojde, že globální kapitalismus bude prostě trvat nekonečně, je falešná proto, že přeměňuje revoluci v morální povinnost, v něco, co bychom měli udělat, když bojujeme proti setrvačnosti kapitalistické přítomnosti.[14]

Jinými slovy, revoluční čin není věcí morální povinnosti nebo volby. Je prostě něčím, co se udělat musí. Žižek proto místo ekonomických rozporů, které si vynucují změny v kapitalistických produkčních vztazích, zdůrazňuje ideologický mrtvý bod či bezvýchodnou situaci, z níž lze uniknout jen násilným „passage ? l’acte“, to znamená ničivým nebo sebezničujícím výbuchem, jímž se člověk pokouší vymanit z tísnivé, nesnesitelné situace. Postupně tyto otázky proberu.

Ve svém nejhlubším základě je čin okamžikem, v němž „něco vzniká z ničeho“.[15] Je tomu tak, když se děje něco, co nemůže být vysvětleno jako nutný důsledek kauzální změny.[16] Čin se „vymyká kalkulaci“.[17] Žižkův čin připomíná v jistém smyslu myšlenku Hannah Arendtové o činu dávajícím vzniknout něčemu novému. Rozdíl však spočívá v tom, že Žižek věnuje více pozornosti destruktivní a ničivé stránce činu než tomu, co čin vytváří (k tomuto bodu se ještě vrátím). Jak pro Arendtovou, tak i pro Žižka čin nicméně zahrnuje odložení strategických a normativních zřetelů, když se odvážně zkouší nebo riskuje něco nového. V Žižkových popisech činu nalezneme obraty jako „střelit se do nohy“, „vzít systém za slovo“ a „traumatické setkání“ s Druhým jako Reálným. Všechny tyto formulace narážejí na totéž: na odložení symbolického řádu a otevření možnosti pro změnu – pro čin, který se vymyká dané matrici očekávání.

Žižkovo pojetí činu jako něčeho, co se subjektu děje, připomíná také Nietzscheovo nahlédnutí, že „za činem není nikdo, kdo jej činí“, a poststrukturalistické zdůrazňování toho, jak čin přesahuje podmínky svého vzniku, vrací se k nim a mění je. Poststrukturalistická verze se však úplně nedistancuje od pojmu vůle, spíše jen uznává její nestálost, její neschopnost být tím, co o ní liberalismus tvrdí. Žižek jde tedy dále potud, že klade důraz nejen na vůli, která nikdy není suverénní, vědoucí či pod kontrolou, ale také na fakt, že čin rozbíjí samotný rámec, v němž může být něco takového jako suverenita, vědění nebo kontrola posuzováno. Čin rozpolcuje subjekt, který jej „nikdy nemůže subjektivizovat, přijmout ho ‚za svůj‘, pokládat se za jeho autora-aktéra – autentický čin, který konám, je vždy samozřejmě cizím tělesem, vetřelcem, který mě přitahuje/fascinuje a zároveň odpuzuje, takže pokud se k němu přespříliš přiblížím, vede to k mé afanisis, k mému sebevymazání.“[18] V činu nemohu uvěřit tomu, co jsem udělal; udělal jsem, co jsem udělat musel, i když jsem myslel, že to udělat nemohu.[19]

Jestliže čin není něčím, o čem rozhoduje jednající, jestliže není výsledkem vůle jednajícího, odkud tedy vychází? Je reakcí na bezvýchodnou situaci, na ideologický mrtvý bod.[20] Mohli bychom tedy říci, že čin je homologický se spontánní revoltou podnícenou rozpory mezi kapitalistickým produkčním způsobem a kapitalistickými produkčními vztahy a že rozdíl mezi činem a takovou revoltou spočívá v tom, že čin vzniká z ideologické slepé uličky. Potenciální problém tu tkví v tom, že Žižkova analýza by nemusela být dostatečně materialistická, zejména pokud se sám rezolutně označuje za materialistického filosofa. Druhý potenciální problém spjatý s homologií mezi činem a revoltou tkví v tom, že se neříká, proč by vlastně ideologická slepá ulička měla vyústit v něco takového jako čin – co činí tuto slepou uličku tak významnou?

Při odpovědi na obě otázky používá Žižek pojem slasti. Ten poskytuje nutné materiální jádro Reálna a vysvětlení traumatického zvratu. Tento obrat ke slasti přináší bohužel další problém, totiž problém singularity.[21] Žižek zastává názor, že existuje pouze jediný bod, kdy se systém zhroutí – jediný bod, který slouží jako pravda ideologické formace. Žižek popisuje základní rys kritiky ideologie jako odhalování „prvku, který zevnitř reprezentuje její vlastní nemožnost.“[22] Spojuje dále ženskou logiku ne-všeho (o níž se hovořilo ve čtvrté kapitole) s „logikou singulárního symptomatického prvku, který ztělesňuje mylnost předpokladu o úplné či uzavřené obecnosti (obecnosti spočívající na konstitutivní výjimce).[23] Žižek konečně chápe radikálně revoluční politiku z hlediska diskursu psychoanalytika, kde pozici jednajícího zaujímá objet petit a, to znamená „symptomální bod, ‚část bez účasti‘ situace“.[24] Proč bychom měli souhlasit s tím, že existuje pouze jediný bod, který funguje jako pravda systému? Jinak lze tuto otázku položit tak, že i když souhlasíme s tím, že individuum organizuje svoji slast kolem nějakého specifického základního fantasmatu, proč bychom měli předpokládat, že podobně jsou kolem určitého singulárního základního fantasmatu spíše než na základě rozmanitých fantasmat konstituovány i kolektivity? Abych řádně a podrobně probrala tento problém, shrnu úvahy o slasti, tak jak byly dosud předloženy v této knize.

Jak jsme viděli v první kapitole, Žižek považuje slast za ontologickou kategorii, za něco, co je podstatné pro bytí subjektu.[25] Je to traumatický prvek Reálna, který decentruje subjekt, který trvá jako jádro intenzity – jako onen nevyjádřitelný zbytek něčeho „více“, kdy se například vypočítávají všechny zkušenosti a atributy nějaké osoby, ale stále se nedospívá k tomu, kým reálně je. Slast je tato inertní substance. Ideologie, tvrdí Žižek, se přimykají ke slasti, organizují ji ve vztahu k různým, často rozporným fantasmatickým prvkům. A v ještě významnějším aspektu je slast oním zvláštním prvkem za zjevným obsahem ideologie, který jí umožňuje zajistit si poddajný souhlas. Je to ono iracionální zrnko zapojené v uznání autority nebo v reakci na ideologickou výzvu.[26] Toto uznání se zřetelně projevuje v jednání a v praktických aktivitách, v tom, co subjekt dělá bez ohledu na to, co podle svého tvrzení ví. Je také hluboce excesivní a vyžaduje si oběti. Přijetí symbolické identity v rámci ideologické formace vyžaduje, aby individuum popřelo fundamentální fantasma, které organizuje jeho slast. Takové popření fantasma nenaruší; ve skutečnosti je chrání a podepírá.[27]

Toto pojetí ideologie Žižkovi umožňuje analyzovat různé způsoby, jakými rozporné nebo neslučitelné formy ideologické organizace slasti vytvářejí pro subjekt nesnesitelné situace. Na jedné úrovni se subjektu přikazuje popřít jeho fantasma. Na jiné úrovni je toto popření pro subjekt cestou, jak může svoje fantasma ochránit nebo zabezpečit. Mohla bych například kritikou pornoprůmyslu, který produkuje a distribuuje stimulující pornografii, popřít to, v čem shledávám pornografii stimulující. Mohla bych skromně zdůraznit bezvýznamnost teoretického psaní, i když sama dále píšu, mohla bych podpořit nutnost publikační činnosti pro jmenování na univerzitu a vyhnout se konfrontaci se zející mezerou, která by tu zůstala, kdybych sama jednoduše přestala a řekla „já raději ne“.

Jak ukazuje pojednání o příkazu Nadjá užívat si, vyskytují se tyto tenze i na širších společenských úrovních: v podmínkách komunikativního kapitalismu se subjektům přikazuje užívat si a všechno mít, i když všemožné předpisy a instrukce vytvářejí tlaky, které přikázanou slast omezují. V komunikativním kapitalismu skutečně došlo k dezintegraci tradičních struktur organizujících slast a regulujících libidinózní život. Zatímco tradiční a moderní koncepce patriarchálního řádu zdůrazňují zákaz, například zákaz vyhledávání mimomanželského sexu, současná společnost sexualitu podporuje. Léky proti erektilní dysfunkci, sexuální terapeutové, výměna manželek v sexuální reality-show – to vše subjektu přikazuje, aby si užíval sexu, a také říká, že něco asi je ve vážném nepořádku, jestliže nedochází k častému a silnému orgasmu. Zatímco v době fordovské ekonomiky se od rodin očekávalo, že budou spořit, v postfordovské konzumní strategii se nám podobně přikazuje utrácet, kupovat na úvěr a bojovat proti terorismu tím, že půjdeme nakupovat.

Subjekty však zůstávají ve vztahu k oběma příkazům užívat si zaskočeny takovým způsobem, že je jim zablokován sám přístup ke slasti. Na jedné straně je stále obtížnější organizovat sexualitu nějakým přestupujícím způsobem: ty přestupné formy, které zbývají – sexuální styk s dětmi, studenty, zaměstnanci – jsou nepřípustné a neúnosné. Spíše než o formy sexuálního projevu tu jde o sexuální zneužívání. Na druhé straně, jestliže se někomu přímo řekne „Udělej to! Snaž se! Dělej! Měj orgasmus!“, může to znesnadnit sexuální vzrušení. Podobně se závazně očekává utrácení a konzumování, a je těžké se mu vyhnout. Mohli bychom tu pomyslet na nákupy v obchodních domech a na turistiku, na hledání něčeho, co si lze koupit, ať už z nudy či z nutnosti, a co nás, jakmile si to koupíme, už neuspokojuje. A mohli bychom pomyslet i na to, oč nesnadnější je dosáhnout uspokojení: někde musí existovat něco lepšího, něco takového, co skutečně chci, co mě skutečně uspokojí; jen jsem to zatím nenalezl. Žižkovo uplatňování slasti jako politické kategorie nám dovoluje trochu nahlédnout do nových zkušeností příkazu a frustrace, do toho, jak hluboce nesvobodní zůstáváme, i když se naše možnosti znásobují a zdánlivě máme přístup k stále většímu počtu zkušeností.

Zdůraznila jsem tenze způsobené rozpory a nedůslednostmi v ideologických formách organizace slasti, není to však jediná slepá ulička, na kterou Žižek poukazuje. Bere v úvahu také mrtvé body v tom, co je teoreticky reflektováno jako riziková společnost (dilema volby v kontextech nízké pravděpodobnosti a vysokého rizika), a ve „vášni pro Reálno“, která pojímá trest a násilí jako znaky autentičnosti v kontextu síťové optiky komunikativního kapitalismu.[28] Je zajímavé, jak jsou tyto dva fenomény spojeny: nerozhodnutelnost je doprovázena násilím.

Jak poststrukturalisté dlouho zdůrazňovali, mezera mezi poznáním a rozhodnutím je nepřeklenutelná. Neexistuje žádné konečné zdůvodnění nebo odvolání na tradici, které by mohlo předem zaručit správnost určitého způsobu jednání. Musíme se rozhodnout, i když nemůžeme nikdy mít dostatek informací, abychom věděli, zda naše rozhodnutí bylo správné. Přítomnost je tak poznamenána touto zkušeností hluboké nahodilosti.[29]

Tváří v tvář této nahodilosti jsou daná tvrzení často podepírána násilím a silou. Na jedné straně činí sám nedostatek autorizace nároky na autoritu neoprávněnými mocenskými hrami.[30] Na druhé straně zbavuje síly jakoukoli interpretaci, jakýkoli jiný názor či hledisko.[31] Charakteristické příklady tu poskytuje (bohužel) prezidentská kampaň ve Spojených státech v roce 2004: připomeňme republikánské útoky na senátora Maxe Clelanda jako zrádce postrádajícího vlastenecké cítění, přestože přišel ve Vietnamu o končetiny, a výpady Swiftboat Veterans zpochybňující medaile senátora Johna Kerryho, které získal v době vojenské služby. A můžeme také pomyslet na skepticismus a nedostatek důvěry, s nímž se setkávalo varování před terorem ze strany Department of Homeland Security po několika letech, kdy se mnoha lidem zdálo, že jde o politicky motivované zveličování stupně ohrožení. Vzhledem k tomu, že dnes nic není jisté, nijak nepřekvapuje, že politologové se mohou snažit podepřít naše názorové postoje náhledy z evoluční biologie, neurofyziologie a psychoanalýzy, pokud si každá z těchto věd činí nárok na jakýsi kontakt či přístup k Reálnu.

Čin je reakcí na mrtvý bod, pokusem vymanit se z ideologické slepé uličky. Použijeme-li ještě poslední příklad, mohli bychom pomyslet na dvojí stránku příkazu k toleranci. Současní liberálové zastávají názor, že bychom všichni měli tolerovat odlišnost druhých – formy, jakými organizují vlastní slast. Skutečně se od nás očekává, že tuto toleranci zabezpečíme a zároveň zajistíme, že bude zevšeobecněna jako atribut naší společnosti. Jak jsme však viděli v třetí kapitole, tato obecně uplatňovaná tolerance ve skutečnosti funguje jako určitá netolerantnost, jako odmítnutí tolerovat ty, kdo nejsou tolerantní, jako omezení tolerance na ty, kdo nejsou fundamentalističtí, etnocentričtí, rasističtí, sexističtí či homofobičtí. Passage ? l’acte znamená explozi namířenou proti této slepé uličce. Tato exploze často jen svědčí o ještě zásadnější nemohoucnosti, o neschopnosti vůbec něco změnit. Ve vzácných případech může takový čin nicméně změnit samy souřadnice, z nichž vyrůstá.

Narážíme tu na problém singularity. Proč bychom měli spolu s Žižkem předpokládat, že existuje pouze jediný bod, v němž se projeví slabost systému – jediný bod, který je jeho symptomem? Současná politická sféra je mrtvých bodů plná. Dá se pochopit, že reakcí na bezvýchodnou situaci je exploze nebo rozvrat, ale proč musí existovat jen jediný bod fundamentální slabosti? Žižek tvrdí, že „depolitizovaná ekonomie je popřeným fundamentálním fantasmatem postmoderní politiky“.[32] To je důležitý tvrzení – i když samozřejmě sporné. Což však ekonomická politika není klíčovým bodem mnoha politických diskusí, ideou, kterou Bill Clinton ve své prezidentské kampani proti G. H. W. Bushovi v roce 1992 shrnul slovy „Jde přece o ekonomiku, hlupáku!“ Důležitější však je, že Žižkovo tvrzení o depolitizované ekonomice jako popřeném fundamentálním fantasmatu nevyplývá z jeho pojetí organizace slasti v současných ideologických formacích.

I když má Žižek pravdu, když mluví o naléhavé potřebě vystavit kapitalismus politickým požadavkům (spíše než zůstat v pasti opačné situace, kdy politika je podřizována logice kapitálu), nutně z toho nevyplývá, že v takových kritických bodech dojde k činům – ledaže se ovšem nadále poslušně vychází z analýzy ideologie jako něčeho, co bezprostředně vyrůstá z ekonomické základny, což Žižek odmítá. A téměř žádný z Žižkových příkladů činu není situován v bodě, kde se ideologická slepá ulička spojuje s postpolitickým vyloučením kapitalistické ekonomiky.[33] Obě argumentační linie se nespojují. V termínech, které jsem uvedla v druhé kapitole, tu mezi nimi nalézáme paralaxní mezeru. Když přistupujeme k činům z hlediska ekonomiky, to znamená z hlediska třídního boje jako základního antagonismu, nedospíváme k stejnému závěru, jako když k nim přistupujeme z psychoanalytického hlediska vnímajícího současnou společnost jako proniknutou příkazy užívat si. Přechod z jednoho hlediska k druhému vede k zřetelné paralaxe: k zásadnímu posunu v tom, jak vidíme současnou ideologickou formaci.

Na tento problém singularity však existuje odpověď, alternativa spojující psychoanalytické pojetí činu s kritikou postmarxismu a depolitizace ekonomiky. Zahrnuje v sobě Žižkovo pojetí pravdy situace a další složku jeho pojetí revoluce, stranu. Tvrzení, že existuje určitý singulární bod slabosti, symptom či pravda systému, je tvrzením politickým, nikoli tvrzením zakotveným v nějakém typu empirické fakticity. Není to objektivní tvrzení v typickém smyslu tohoto pojmu. Zvrat způsobený činem nebude určován historickými silami za našimi zády, bez našich zásahů. Jak jsem zdůrazňovala v celé knize, jednou z Žižkových základních tezí je, že neexistují žádné záruky (řekneme-li to Lacanovými slovy, neexistuje velký Druhý). Pravda singulárního zvratu je pravdou, která vychází ze základní politické angažovanosti, jak nyní vysvětlím při pojednání o straně.


Představa, že by političtí teoretici měli mluvit o straně, by u někoho mohla vyvolat údiv. Co je to vůbec „strana“? Chceme snad přijmout nějakou starou marxistickou rétoriku o revoluční straně? Nemohli bychom snad v méně radikálním smyslu pokládat stranu za jakýsi konvenční nebo běžný pojem, za formu politického jednání zaměřeného na volební vítězství? Tyto otázky jsou důležité. Idea strany, tak jak ji podle mne chápe Žižek, může politology vést zajímavými směry. Za prvé, tato idea vyžaduje hlubší úvahu o organizovaném jednání. Podle Žižkových slov „politika bez strany je politikou bez politiky“.[34] Na rozdíl od kritiky, která je abstraktní a odtržená od konkrétní situace, nebo od kritiky volně spojené s vizí rozptýlených radikálních demokratů či s multitudou singularit, které ve skutečnosti, zdá se, žádnou potřebu kritiky nemají, anebo na rozdíl od argumentace, která je pouze jedním z mnoha proudů začleněných do procesu formování kolektivní vůle, kritika spjatá se stranou přejímá odpovědnost za moc. Je od začátku spojena s něčím více než jen s pouhým odporem, je spjata s aktuálním převzetím a vykonáváním moci ve vší jeho komplikovanosti.

Za druhé, idea strany s sebou nese přemýšlení o solidaritě a oběti. Strana je organizační formou pro politickou kolektivitu, pro logiku kolektivu. Žižek takový kolektiv někdy popisuje ve smyslu psychoanalytických komunit nebo komunit jedinců vyloučených ze společnosti. Vzhledem k důrazu, jaký klade na stranu jako organizaci pro kolektivní jednání a oporu politické kolektivity, opět nesouhlasím s Ianem Parkerem. Ten tvrdí, že Žižek nejen omezuje politické jednání „na individuum“, ale že i „kolektivní projekt třídního vědomí a revoluční změny postulované marxismem zůstává mimo rámec jeho politické analýzy“.[35] Parker se v tomto bodě jednoduše mýlí, jak dosvědčuje právě Žižkův důraz na stranu.

V souvislosti s druhým bodem týkajícím se toho, jak užitečná je v současnosti idea strany, jsem byla při své práci v nových mediálních a technologických kontextech překvapena tím, jak mnoho digitálních aktivistů považuje solidaritu za zastaralý pojem. Zdá se, že si přejí politiku orientovanou výlučně na jakousi absolutní svobodu od jakéhokoli omezení, překážky, odpovědnosti či závazku. Domnívají se, že nové technologie to umožňují. Nesouhlasím s nimi, ale podrobnější rozpracování této otázky by přesáhlo rozsah této knihy.[36] Tvrdím, že politická změna a politický zásah vyžadují kolektivní jednání, že myslet kolektivně se stalo nesmírně obtížnou věcí (politologové jsou běžně kritizováni, když používají pojmu my) a že pojem strany poskytuje možnost uvažovat o politickém spojení, které není naturalizováno nebo esencializováno v identitní kategorie genderu, rasy, sexuality, etnicity nebo národnosti. S přihlédnutím k těmto aspektům se nyní obrátím k Žižkovu pojetí strany. Položím důraz na dva aspekty jeho pojetí: na úlohu strany při politizaci činu a na poměr strany k pravdě.

Žižek vysvětluje, že passage ? l’acte není totéž jako autentický politický čin. Passage ? l’acte je slepé vzplanutí, které musí být zpolitizováno.[37] Sám zvrat či zásah v sobě žádnou politiku neobsahuje. Musí být interpretován, přeložen a vyjádřen v pojmech politiky, a to nás přivádí k roli strany. Strana postihuje pravdu situace a dává formu traumatickému zvratu činu. Jak jsem se již zmínila, Žižek dokazuje, že strana je nutná, „protože dělnická třída nikdy není ‚plně sama sebou‘“.[38] Adekvátní či revoluční třídní vědomí se neobjevuje spontánně nebo samo od sebe; naše zkušenost naší situace není sama o sobě zárukou politického pochopení nebo výkladu naší zkušenosti, zejména zkušenosti radikální. Třídní vědomí je výsledkem spousty tvrdé práce. Vrátíme-li se k příkladu z knihy Thomase Franka, jímž jsem začala, je tomu stejně i u pravicového fundamentalistického sebeuvědomění: ani ono nepřichází odnikud, ale je výsledkem ideologického boje – boje, který americká pravice usilovně vedla v minulých třiceti či čtyřiceti letech. Když Žižek mluví o straně, zdůrazňuje význam institucionálních struktur a kolektivní formy pro univerzalizaci, politizaci a organizaci (jde tu nakonec o tři způsoby popisu téže věci) zkušeností a – pokud k nim dojde – činů. Úkolem strany je zpochybňovat hegemonické ideologické koordináty, problematizovat a prolamovat převládající způsoby myšlení, aby tak byl vytvořen prostor pro něco nového.[39] Strana nefunguje jako nějaký nový pán dávající nová jména, ale spíše jako analytik narušující přirozený vývin situace, a současně slouží jako katalyzátor. Strana poskytuje formální pozici pravdy.

Jakmile rozpoznáme formální roli strany, pochopíme, proč Žižek na otázku „co máme dělat?“ odpovídá jedním slovem: nic! Jeho odpověď je výzvou intelektuálům, aby přemýšleli o souřadnicích, v nichž jsou naše aktivity situovány, a snažili se tyto souřadnice prolomit a zpolitizovat. Jinými slovy, jeho odpověď je míněna žertem, protože „nic“ neznamená, že máme složit ruce v klín, jít spát a dál nakupovat, jezdit sem a tam a pokračovat ve svých denních aktivitách. Odpověď „nic“ poukazuje spíše na to, že Žižek odmítá představu, podle níž revoluční čin je činem chtějícího, volbu konajícího subjektu, a klade místo ní Bartlebyho politiku objektu a roli strany při zpětném určení významu činu.[40]

Chápu Žižka tak, že uvádí Bartlebyho jako jakýsi politický mýtus. Nepouští se do podrobného výkladu Melvillova díla ani do nuancované diskuse o Bartlebyho práci písaře. O jeho příběh projevuje jen malý zájem. Bartleby je pro Žižka jen „prázdnou nádobou množství nekonzistentních a navzájem rozporných významů - je mylné klást otázku ‚co politický mýtus skutečně znamená?‘, protože jeho ‚význam‘tkví právě v tom, že slouží jako nádoba pro množství významů“.[41] V tomto pohledu představuje Bartleby ústup od neustávající aktivity odporu a resignifikace, v níž zůstávají lapeni příslušníci levice. Místo takové pasivity v roušce aktivity ztělesňuje Bartleby aktivitu radikálního, rozvratného subjektu, který narušuje řád věcí. Charakterizuje také určitý přístup k zákonu, právě takový přístup, o jakém se hovořilo v předcházející kapitole ve vztahu k pavlovskému dílu lásky, které eliminuje nadjáský doplněk zákona a plně, bez výjimky, se noří do zákona. Jak? Prosté odmítnutí příkazu, jež se zříká protestu, „který parazituje na tom, co neguje“, příkaz nepopírá a neodmítá ani jeho autoritu, ale označuje podmínečné („rádoby“) preferování neudělat to, co příkaz přikazuje. A Bartleby konečně označuje prázdný prostor, který dříve zabíralo Nadjá, a podepírá tak aktivní budování něčeho nového, bez záruky a bez jistoty, že slouží nějaké věci, kdy oddanost této věci může skýtat svoji vlastní slast.

Bartleby jako figura nového politického mýtu obrací pohled na Žižkovo akceptování revolučního násilí. Násilí je pro Žižka nutným excesem jakékoli revoluční situace (a v tomto smyslu je homologické násilí nutně doprovázejícímu zákon). Jak Žižek vysvětluje, „autentická politická revoluce nemůže být poměřována kritériem zajišťování statků (tím, do jaké míry se po ní ‚život stal pro většinu lepším‘), ale je cílem sama o sobě, je činem, který proměňuje sám pojem toho, co je ‚dobrý život‘, a rozdílná (případně vyšší) životní úroveň je vedlejším produktem revolučního procesu, nikoli jeho cílem.“[42] Toto „čisté“ revoluční násilí nesmí být nicméně ztotožňováno s násilným výbuchem, který sám o sobě může snadno být výrazem nic neměnící nemohoucnosti. Aby násilí skutečně změnilo základní podmínky, které jsou pro danou situaci konstitutivní, musí dojít k něčemu jinému, totiž k předchůdnému stažení se, jež uvolní místo pro transformující násilí. Bartleby představuje právě toto stažení se a upuštění od bezúčelné aktivity, aby tak byl vytvořen prostor pro čin schopný změnit samy podmínky, které k němu vedly, jinými slovy pro čin schopný dát vzniknout něčemu novému.

Činnost strany vidím jako druhou rovinu toho, co Žižek označuje slovy Bartlebyho paralaxa, jako rovinu kolektivního angažování. Strana dodává činu význam, reprezentuje jej, vidí v jeho jedinečnosti moment obecnosti, zpětně určuje jeho význam. Jak to činí? Strana neodkazuje na nějaký výčet jasných kritérií; činy jsou vždy riskantní a nepředvídatelné. Dává spíše činu formu tím, že vyjadřuje pravdu. Jak Žižek říká, „to, co je na poznání strany důležité, není jeho obsah, ale fakt, že zaujímá místo pravdy“.[43] Strana tvoří doplňující vnější zprostředkující prvek nutný pro čin, to znamená prvek nutný pro to, aby nějaký výbuch měl sílu změnit souřadnice daného řádu.

Mohu to blíže osvětlit tak, že řeknu několik dalších slov o „pravdě“ a „formě“. Žižek ve svém pojetí pravdy zdůrazňuje skutečnost, že pravda marxismu i pravda křesťanství je rozpoznatelná jen pro věřícího. Neexistuje žádná neutrální pravda, kterou by každý mohl přijmout nebo odmítnout.[44][45] Je projevem obecného ve zvláštním (či přímo jedinečném).[46] Strana zaujímá místo této pravdy jako rozdělení či řez (pojem, s jehož rozpracováním jsme se setkali v pojednání o Pavlovi). Ve vztahu k činu tedy strana představuje vnější pozici, která určuje jeho pravdu.[47] Pravda je pro Žižka politickým hlediskem, „pravdou angažovaného subjektu.

Jiným způsobem popisuje Žižek úlohu strany tak, že strana poskytuje „formu poznání, nový typ poznání spojeného s kolektivním politickým subjektem.[48] Forma, vysvětluje Žižek, „není neutrálním rámcem partikulárních obsahů, nýbrž samotným principem srůstání, to znamená ‚zvláštním atraktantem‘, který deformuje, ovlivňuje a dává specifický charakter každému prvku celku“.[49] Forma není formalistická. Forma není neutrální nebo nezávislá na svém obsahu. Forma se týká spíše uspořádání obsahu, toho, jak jsou obsahy navzájem spojeny, a antagonismu, který toto uspořádání utváří. Formovat tedy znamená soustředit se na antagonismus, který utváří nebo prostupuje dané uspořádání. Z hlediska pravdy marxismu „je formou sociálna třídní boj“.[50] To znamená, že právě třídní boj vytváří různé horizonty významu v rámci historických formací.

V druhé kapitole jsem vysvětlila, že Žižek používá pojmu třídní boj pro označení inherentních a konstitutivních antagonismů sociální sféry. Je nicméně zajímavé, že Žižek neříká, že třídní boj je formou sociálna z hlediska strany. Říká, že je tomu tak z hlediska marxismu. Proč? Možná že šlo jen o přehlédnutí a že zamýšlel říci „z hlediska strany“, zdá se mi ale, že jeho pojetí dovoluje abstraktnější a potenciálně otevřenou interpretaci, která zdůrazňuje „vyloučený prvek“ (pavlovský zbytek) jako formu sociálna. Takovou interpretaci podepírá jak důraz, jaký Žižek klade na místo vyloučeného prvku v logice obecného jako ne-všeho (pokud se vyloučený prvek jeví jako konstituující výjimka, brání nám v uznání způsobu, jakým je naše sociální pole ne-vše), tak i jeho pojetí revoluční strany v kontextu diskursu analytika.

Co znamená, řekneme-li, že vyloučený prvek je formou sociálna? Znamená to, že vyloučený prvek je něčím, k čemu nelze zůstat neutrálním. Spojuje pravdu strany s touto pozicí, která je sama o sobě absencí, pohlíží-li se na ni z hlediska falešné či uzavřené obecnosti vidění společnosti jako sjednoceného celku. Tato interpretace se dobře shoduje s Žižkovým pojetím, že zákon i společnost jsou ne-vše, že nejsou schopné vytvořit uzavřený celek. To ve skutečnosti vyzdvihuje fakt, že právě onen prvek, který je z řádu vyloučen, může být obrácen proti němu, může podkopat údajnou obecnost systému.

V rozhovoru, který s ním vedl Glyn Daly, Žižek zdůrazňuje, že pravda společnosti může být zformulována jen z krajní, dílčí pozice. Příkladem jsou Židé v nacistickém Německu: „Abychom poznali, čím bylo ve své nejhlubší podstatě nacistické Německo, neměli bychom zvažovat všechny diskursy; měli bychom se ztotožnit s vyloučeným vyvržencem.“[51] Formalizace tak vyžaduje ztotožnění s vyloučeným prvkem – tento bod Žižek také zdůrazňuje, když hovoří o lásce a o identifikaci s Druhým jako Reálným, když poukazuje na Palestince a ilegální přistěhovalce, když čerpá z Agambemova pojmu homo sacer a když v poslední době klade důraz na sebeorganizaci těch, kdo žijí ve favelách a slumech.[52] Zaujetí pozice vyloučených rozbíjí systém, který vytváří jejich neutěšenou situaci; je to zaujetí pozice, která nemůže být uznána, má-li systém pokračovat a přežít.

Klíčový moment pro tvrzení o obecnosti představují například obyvatelé slumů: jak jasně ukazuje zpráva Spojených národů o lidských sídlech, ekonomové dnes nedokážou vysvětlit, jak obyvatelé slumů přežívají.[53] Nemohou vysvětlit, jak si více než devadesát milionů lidí dokáže zajistit základní podmínky pro přežití a vydělat si tolik, aby mohli žít. Obyvatelé slumů se vymykají současnému řádu nejen svou chudobou, nejen faktem, že je nelze spočítat – nikdo skutečně neví, o kolika lidech zde mluvíme - , ale i tím, že sama jejich existence nemůže být symbolicky reprezentována. Vymykají se základním souřadnicím toho, co je považováno za ekonomickou logiku. Ztotožnění s obyvateli slumů tudíž není vcítěním do jejich útrap ani romantickým osvojováním autentičnosti. Je to spíše formální snaha o prolomení a transformaci systému zdůrazněním jeho symptomatické výjimky, prvku, který nemůže být zahrnut nebo uznán, má-li systém pokračovat. Tvrdím, že pojetí pravdy strany z hlediska vyloučeného prvku je v kontextu Žižkova díla smysluplné. Ještě důležitější je, že osvětluje vztah mezi pravdou a singulárním symptomem či bodem zvratu. Z hlediska pravdy strany je formou sociálna vyloučený prvek.

Vzhledem k tomu, že při identifikaci, která je pro politizaci činu stranou tak důležitá, jde spíše o identifikaci s Reálným Druhým než s imaginárním či symbolickým druhým, je tato identifikace rozkladná a ničivá; rozvrací formy, v nichž chápeme sami sebe a náš svět. Jak Žižek vysvětluje,

nemůžeme přejít přímo od kapitalistické subjektivity k subjektivitě revoluční: onu abstraktnost, vyloučení druhých, slepotu vůči utrpení a bolesti druhého je nejprve třeba prolomit gestem, které se podjímá rizika a dospívá přímo k trpícímu druhému – gestem, které se nutně jeví jako krajně násilné, protože otřásá samotným jádrem naší identity.[54]

Politizace činu je tedy sekulární, materialistickou verzí procesu, který jsme sledovali v poslední kapitole v úvaze o subjektivní destituci, o díle lásky a o naplnění zákona. Na rozdíl od esencialistické představy o vědomí, která vychází z naší subjektivní pozice, vyžaduje politika podle Žižka změnu a překonání naší subjektivní pozice uznáním degradující bídy a identifikací s ní. Protože naše vlastní pozice je v tomto procesu otřesena, protože se snažíme vypořádat s podmínkami, za nichž jsme byli připoutáni k určitému zvláštnímu řádu, neopakujeme koloniální gesto promlouvání za Druhého nebo interpretace jeho slasti či bolesti. Druhý spíše narušuje to, kým a čím jsme: můžeme „my“ být těmi, kdo dovolují, aby tolik milionů trpělo a umíralo? Můžeme uznat nutnost a nahodilost naší slasti i slasti Druhého? Strana se tedy jako analytik podílí na proměně subjektu, tak aby mohl nalézt cestu ze slepé uličky, v níž zůstává polapen.


Uzavřela jsem tuto knihu zdůrazněním revoluce. Pro angažované levicové politické myšlení činí tento pojem důležitým dva aspekty Žižkova výkladu: čin a strana. Mezi činem a strukturou, v níž se čin uskutečňuje, neexistuje automatické spojení. K nahlédnutí činu jako restrukturujícího momentu dochází zpětně: je projektem strany, tak jak formuje čin v souladu s pravdou, to znamená s oním vyloučením, jež dává společnosti formu. Na rozdíl od politologů, kteří zdůrazňují odpor a provokaci, Žižek vyzývá k takovému přístupu k politice, který uznává současný mrtvý bod, i když zároveň přijímá odpovědnost za těžký úkol vybudování nového, lepšího řádu. Zatímco někdo by mohl Žižkův důraz na to, že neexistují „žádné záruky“, a skutečnost, kterou s sebou může nést subjektivní destituce a násilí činu, pokládat za nejhorší alternativu, pro Žižka je toto chybění záruk vlastním prostorem naší svobody.

Promyšlenou verzi tohoto argumentu podává Roman Coles, „The Wild Patience of Radical Democracy: Beyond Žižek‘s Lack“, in Radical Democracy: Politics Between Abundance and Lack, ed. Lars Tonder/Lasse Thomassen , Manchester, Manchester University Press 2006.

Slavoj Žižek/Glyn Daly, Conversations with Žižek, Cambridge, Polity Press 2004, s. 145; Slavoj Žižek, „Afterword: Lenins’s Choice“, in Revolution at the Gates, ed. Slavoj Žižek, London, Verso 2002, s. 271.

Conversations with Žižek, s. 250.

Pro přehled o tom, jak se kulturní studie pokoušely pluralizovat prostor politiky, viz Jodi Dean, „Political Theory and Cultural Studies“, in The Oxford Handbook of Political Theory, ed. John F. Dryzek/Bonnie Honig/Anne Philips, Oxford, Oxford University Press 2006.

Michael Hardt/Antonio Negri, Empire, Cambridge, MA: Harvard University Press 2000.

Slavoj Žižek, The Fragile Absolute, London, Verso 2002, s. 93.

Viz též Slavoj Žižek, For They Know Not What They Do, London, Verso 1991, s. 222. - Žižek tu hovoří o tom, jak čas subjektu nikdy není „přítomný“. Píše: „Nikdy tomu není tak, že subjekt ‚je‘, subjekt zjevně pouze ‚byl‘; nikdy tomu není tak, že jsme svobodní, teprve později objevujeme, jak jsme byli svobodní.“ Svoboda je zpětně připisována činu, který se nemohl udát jinak, a čin, který podle všeho proběhl automaticky, je později vnímán jako výsledek svobodného rozhodnutí.

Romand Coles se tímto problémem zabývá v „The Wild Patience of Radical Democracy“.

Slavoj Žižek, The Sublime Object of Ideology, London, Verso 1989, s. 127.

Jak Žižek píše, „… není postačující pochopit fungování daného ideologického pole, vztah k symbolickému řádu (lacanovskému ‚velkému Druhému‘) a jeho různé mechanismy (předeterminovanost, kondenzaci, přesun atd.). V tomto poli vždy působí zbytek nějakého objektu, který se vzpírá symbolizaci, zbytek, který kondenzuje, materializuje čistou slast a který v našem případě přijímá formu králova či vůdcova druhého, vznešeného těla.“ For They Know Not What They Do,s. 263.

Nepolapitelný subjekt, s. 283.

Nepolapitelný subjekt, s. 337-351; Slavoj Žižek, Welcome to the Desert of the Real, s. 5-32.

Podrobnější pojednání o této zkušenosti nahodilosti viz Jodi Dean, Aliens in America:Conspiracy Cultures from Outerspace to Cyberspace, Ithaca, NY: Cornell University Press 1999.

Iraq: The Borrowed Kettle, s. 118.
Nepolapitelný subjekt, s. 381.

Říkám „téměř žádný“, protože v Iraq: The Borrowed Kettle, Žižek uvádí přesvědčivý příklad politického činu, který se týká ekonomiky. Píše tu: „Kdykoli nějaký politický projekt začne usilovat o radikální obrat, objeví se nevyhnutelné vydírání: ‚Tyto cíle jsou samy o sobě samozřejmě žádoucí, jestliže to však uděláme, mezinárodní kapitál nás bude bojkotovat, tempo růstu se zpomalí, a tak dále‘ … koho zajímá, že růst se zastaví nebo bude dokonce negativní. Což jsme snad neměli dost dlouho vysoké tempo růstu, jehož dopady na sociální organismus byly většinou pociťovány v podobě nových forem chudoby a vyvlastňování? Co kdyby tak byl negativní růst, který by se proměnil v kvalitativně lepší, nikoli vyšší úroveň života širších lidových mas? To by byl politický čin dneška - prolomit kouzlo automatického podporování existujícího politického rámce, vymanit se z vyčerpávající alternativy, kdy ‚buď přímo podporujeme globalizaci založenou na svobodném trhu, anebo děláme nemožné sliby v duchu magické formule, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jak spojit globalizaci se sociální solidaritou.‘“ To je velkolelepý příklad činu, neřeší ale problém, proč by měl čin odpovídat singulární pravdě situace.
Viz ale Jodi Dean, „Communicative Capitalism: Circulation and the Foreclosure of Politics“, Cultural Politics 1, 1 (2005), s. 51-74.

Podrobnější výklad Bartlebyho, zabývající se eliminací vůle, podává Giorgio Agamben, Potentialities, Stanford, CA: Stanford University Press 1999, s. 243-274.

Ian Parker se opět mýlí ve své interpretaci Žižka. Parker tvrdí, že pravda se vyjevuje pouze v činu (s. 102). Pro Žižka je pravda formou činu, způsobem, jakým je čin formován.

Aktualizováno ( Úterý, 13 duben 2010 )
cele zde:

Tuesday, April 13, 2010

Kam zmizel zlatý poklad republiky?

Motl Stanislav
Kam zmizel zlatý poklad republiky
kniha které vyšla v ČR
pokud jen z části pravdivá pak je to smutné čtení:-(
Z úryvků posuďte sami:

Jak Československo muselo ještě mnoho let po válce platit zlatem západním spojencům za to, že naši vojáci mohli po jejich boku bojovat a umírat ve válce proti Hitlerovi.

Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii "daň za osvobození", do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo. Příběh začíná v roce 1982, kdy na starém ruzyňském letišti usedly tři letouny TU104. Na palubě měly přes 18 tun čs. měnového zlata, přivezeného z Velké Británie. Zhruba 10 tun z tohoto množství bylo ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná, veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu předcházelo. Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na českém ministerstvu zahraničí, kde autor neměl možnost studovat mnohé dokumenty, týkající se toho, co vrácení zlata předcházelo. A vysvětlení? Česká veřejnost není prý údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se autorovi nakonec podařilo získat, zejména v zahraničí, často unikátní archivní materiály. Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu podrobné zápisy z mezivládních jednání mezi Československem a Velkou Británií, které podle tvrzení archivářů na ministerstvu zahraničí podléhají dosud režimu utajení. Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského, vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace, s Německem - za dluhopisy! Zlato, které bylo stejným symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka, zmizelo. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolarym jejichž cenu nelze ani vyčíslit. Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata umírali naši vojáci na všech frontách -- zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. V duchu rčení, že válka není nic jiného než obyčejný kšeft.
dalsi nevesele vynatky z knihy:
převzato z www.temere.com

Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.

A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.

Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu. Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace. Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“. Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi. Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „ Umři - ale napřed zaplať. Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i i pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.

V kapitole vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu. V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940 včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britov&e acute; z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.

Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to již se nemluví o ztraceném zlatě z Brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky. Po roce 1945 v analýze dr. Chmela bylo konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“ a i v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější a v jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.

Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanšaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.

Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka - Memoare in Laris - a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „ Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek. Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Romelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci - tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.

Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali, (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné. Jak nás měli západní spojenci rádi ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v dolech v Rakousku, kam Němci všechny cennosti ukryli i zajímavé zjištění, že jeden z nemocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Bilak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno. V poslední třetině knihy pak se již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. února 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována. A je zajímavé, že prakticky odpovědné osoby do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky. V době rozdělení Československa bylo v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, neví m proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.

Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji - „Vy to nevíte?, Co pak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem? Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila a to i prostřednictvím internetu. V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci , kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.

USA 8149,0 tun
Německo 3445,8 tun
Mezinárodní měnový fond 3217,3 tun
Francie 3024,6 tun
Itálie 2451,8 tun
Švýcarsko 1957,0 tun
Nizozemsko 873,6 tun
Japonsko 765,0 tun
Portugalsko 606,8 tun
Slovensko 35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA 13,7 tuny !!!
Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky. Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“ ti i oni nejsou zas až tak velkými přáteli a dokáží uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí - není všechno zlato, co se třpytí!!!

Jeste chce nekdo hovorit o SAMETU ?