Pred 45 lety byl 21.srpen 1968

Jeden z pamětníků 21srpen68 na svém blogu připomíná a já zde přetiskuji:

 

1968: socialismus bez Brežněva, kapitalismus bez Klause

Miroslav Kodet

 Stáří má mnoho nevýhod, ale také některé výhody. Mezi posledně jmenované patří to, že historické události, které vaši současníci znají pouze z učebnic, novinových článků neboTV pořadů či z historické literatury, znáte z vlastní zkušenosti, zažili jste je takříkajíc na vlastní kůži.

A tak dnes trpím, když čtu články k výročí 21. srpna od novinářských ideologicky zpitomělých třicátníků, Husákových dětí, kteří v té době ani zdaleka netahali kačera, přesto však přesně vědí, že socialismus byl nereformovatelný a v osmašedesátém se jenom porvaly dvě sorty partajních funkcionářů, jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet.

.....  (Zde si laskavě dosaďte sprosté slovo, které jedině může vyjádřit znechucení nad novodobým falšováním dějin.)

Bylo mi v tom osudném roce 23 let, dokončil jsem školu, oženil se a nastoupil do prvního zaměstnání. O politiku jsem se intenzivně zajímal od svých patnácti, což je dost času k tomu, abych znal tehdejší politickou scénu téměř dokonale, včetně personálního obsazení.

Uvědomme si, kdo byli ti progresivní, mladší a reformám naklonění funcionáři KSČ, čím si prošli do té doby. Většina z nich zažila válku, osvobození, nadchli se pro budování nové, spravedlivější společnosti - a po hubě spadli do padesátých let, stalinské diktatury toho nejhoršího typu. Ze strany vystoupit nešlo, pokud zároveň nechtěli vystoupit ze života. A tak přihlíželi, jak se ideály drtí v mlýnech státní bezpečnosti, funkcionářské lůzy a dělnického póvlu. A nemohli ani ceknout.

Pak přišel rok padesátý šestý, naděje, kritika kultu osobnosti, zároveň však byly nové větry pozastaveny větrolamem maďarských událostí, po nichž se rozednívání zase na nějakou dobu setmělo. Soudruzi měli strach, aby nedopadli jako jejich kolegové v Budapešti.

Potom ale, tak jak se stále více ukazovalo, že centralistický, direktivní model plánování „do posledního šroubku“ je zcela neschopný konkurovat tržnímu kapitalismu, že vytváří disproporce a zabíjí iniciativu a tím i neumožňuje rozvoj společnosti, a zvláště po hospodářské krizi s poklesem HDP a s rozpadem pětiletého plánu v první polovině šedesátých let, tak po těchto událostech si ti mladší, pružnější a inteligentnější komunisté (možná i charakternější) uvědomili, že stalinský model socialismu je upotřebitelný možná pro válečné hospodářství nebo pro Ugandu Burundi, že však ve společnosti s rozvinutou výrobou a vyšší civilizační úrovní nemá co pohledávat, že je brzdou.

A nastalo to, čemu se říká uvolnění šedesátých let: Šik se skupinou progresivních ekonomů připravoval model řízení hospodářství s tržními prvky, Mlynář o něco později model politický s pluralitními prvky, nové a skvělé filmy, malá divadla, první se pak otevřeně na odpor postavili spisovatelé na svém sjezdu, to bylo ještě zadušeno, ale vývoj spěl nezadržitelně k revoluční změně.

Ta přišla v lednu 1968, Novotného vystřídal Dubček a začal úžasný rok 1968.

Podobalo se to trochu nadšení lidí z konce roku 1989 a začátku roku 1990, rozdíly jsou ovšem zásadní. Zatímco společnost v roce 1990 nasměrovali anetičtí, asociální a nezodpovědní psychopati (ve významné části i jinak orientovaní ekonomové) na cestu sobeckého, zlodějského, korupčního a sociálně bezohledného kapitalismu devatenáctého století a rozkradli národní majetek tak, že po něm zbyly jenom dluhy v bilionové výši, ta část z ekomomické reformy roku 1968, která byla prověřována ve vybraných podnicích, dávala velmi nadějné výsledky. Při zachování celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků dostaly podniky prostor k podnikání. Pouze část výrobní kapacity byla určena na tzv. jmenovité úkoly, určované centrem. Se zbývající kapacitou mohly podniky nakládat volně, čemuž odpovídala i cenová reforma, která předpokládala ceny pevné, centrálně určované, ceny limitní, vyplývá z názvu a konečně i ceny volné, určované dohodou partnerů na trhu. Předpokládala se mzdová denivelizace, jedna z brzd iniciativy lidí, otevření obchodu na Západ a potlačení vlivu partajní nomenklatury při obsazování funkcí a jeho nahrazením moderními metodami výběru manažerů. A otevření možnosti podnikat ve službách a drobné výrobě.

(Teprve s odstupem let jsem pochopil, jak by pevné ceny pro státní zakázky zamezily tomu bezuzdnému rozkrádání, korupci státních úředníků ve spojení s podnikatelskou galerkou, jejíž výše je odhadována na 100 miliard korun ročně, tedy obrovské penzum prostředků, vždyť by rázem vyřešilo např. všechny sociální problémy.)

Ale hlavně: to všechno při zachování všech sociálních jistot a základních lidských sociálních práv, při zachování obrovského státního vlastnictví. Srovnejte si to s tím současným marasmem, kdy se skrze restituce a zlodějskou privatizaci obnovila otrokářská společnost a většina lidí byla díky nenažranosti lidských hyen uvržena do bídy a existenční nejistoty.

(Námitku, že se jednalo o vlastnictví ukradené po roce 1945 kapitalistům odmítám. Při zachování reálného pohledu na věc byly restituce v tehdejších mocenských poměrech východního bloku nemyslitelné, přes tohle nejel vlak. A naši současní restituenti by se jistě rádi připojili k nadšení těch, kteří podporovali nový, nestalinský režim a také něco obětovali na fond republiky. O morálnosti způsobu, jakým své bohatství za první republiky a za Rakouska-Uherska získali pomlčím, nebudu jim připomínat nepříjemné věci.)

Neopakovatelné bylo ono všelidové nadšení pro reformovaný režim. Samozřejmě, stalinisté, kteří zločinné rysy minulého režimu vytvářeli, nadšeni nebyli. A psali dopisy. Ale drtivá většina národa stála za novým vedením, které, a to si pořád myslím, zavádělo změny s čistými, altruistickými úmysly. Vždyť zrušit cenzuru, což je jeden příklad z mnohých, znamenalo vystavit se na národní, ale hlavně na „socialisticky táborové“ úrovni kritice jak vlastních lidí, tak především brežněvovských, ulbrichtovských a gomulkovských zombies.

V životě neplatí coby kdyby. V realitě sovětského bloku nemělo Pražské jaro sebemenší šanci uspět. V tom byli reformátoři naivní, politicky nezralí a idealističtí, což politici být nemohou. Ale uvědomme si, jaký potenciál měl onen kapitalismus roku 1968 bez Klause a spol, resp. socialismus bez Brežněva a spol.

Třetí cesta, zdá se, že navždy zarúbaná.

Konec dějin?

=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=-=

PS.
Třetí cesta, zdá se, že navždy zarúbaná.?
Jen dočasne tak  jako byl  pobyt  okupačnich  vojsk. Take jen do  doby  než nadvláda jedněch  bude změněna na nadvládu jiných.  Třetí cesta, zdá se, že navždy zarúbaná protože třetí cesta byla hrozbou, hrozbou nejen pro komunisty v Kremlu ale též pro kapitalisticky Západ. Nebezpečí třetí cesty ukázala Titova Jugoslávie.
Státní útvar na který lidé v Ceskeslovensku hleděli jako na příklad státu, ze kterého je možno svobodné vycestovat i podnikat, sice pod kontrolou státu, ale v porovnání s tím co předváděly vlády věrné Kremlu byla Jugoslávie prvním státem který se z vlivu Kremlu vymanil. Že Jugoslávie byl příklad i pro Západ nebezpečný potvrdil přelom století a válka na Balkánu. Konečná likvidace všeho co po Titove napůl komunistického a napůl kapitalistického státu zbylo se nakonec podařila pod praporem vývozu demokracie a s výsledkem vitezstvi TRHu který se prý reguluje sám a do kterého vláda lidu alias demokracie bude mluvit co nejméně. Ano na nějaky čas   je konec. Do doby než se i u tohoto džbánu ucho utrhne.

Ještě ne konec dějin, ale jen otázka zásadní, první a poslední.

Ne zda někdy opravdu zvítězí LID a bude to pak opravdu vláda LIDU což jest překlad slova demo-kracie,
ale otázka nejzásadnější kdy a zda vůbec skončí vláda současná, vláda světa, vláda PENEZ ?
Přitom by stačilo tak málo, uvědomit si že i pro peníze platí co pro oheň,
Dobrý sluha, zlý Pan !
Lépe může být jen když peníze přestanou vládnout světu v dnešní podobě.
Amen