Měla jsem takový sen. Byla jsem svobodná dospělá
žena žijící na kraji vesnice někde v Německu v 17. století. Žila jsem
sama, bez rodičů s malým hospodářstvím a láskou k bylinám. Jezdíval za mnou
mladý pán z blízkého zámku. Nebyla to láska, spíš kamarádské partnerství. Jeho
otec se ale nesmírně bál toho, že se mladý pán zamiluje a bude si chtít vzít
neurozenou ženu nebo udělá jinou nerozvážnost, kterou občas mladí zamilovaní
lidé dělají. A tak vypustil fámu, že jsem čarodějnice. Že umím uhranout
člověka, že bylinami léčím jen díky zaříkávání, ale že umím i ublížit. Lidé ve
vesnici, se kterými jsem tam celý život žila, pomáhala jim a byla součástí
místních obyvatel, se najednou proti mně otočili. Uvěřili pomluvám bohatého
pána i přesto, že mě celý život znali. Konečně nějaká senzace. Bylo o čem
mluvit na poli i mezi ženami. Najednou se vesnicí nahlas šuškalo, že jsem byla
vždy divná, když jsem žila sama a na kraji vesnice. Lidé se mi začali vloupávat
do domu, rozbíjet mou zahrádku. Křičeli na mě a já jsem to celé nechápala. Co
se stalo, vždyť jsem nikomu neškodila.
Nějaký místní mocipán hlasem inkvizice moje
domnělé čarodějnictví úředně potvrdil. Místní rozlícený dav mě vytáhl z mého
domu, táhl na dřevěný vůz, kde mi navlekli jakousi režnou košili a dovezli na
místo, kde bylo mnoho dřevěných kůlů. Dav rozzuřených, hnusem zkroucených
obličejů na mne řval a házel se mnou v uličce mezi lidmi. Najednou začaly lítat
i kameny.
Když mi jeden kámen rozbil lebku, cítila jsem,
jak moje duše skrz ústa opouští mé tělo. Vzlétá nad něj a rozhlíží se kolem.
Dívá se na ty bytosti stále ještě házející kameny, řvoucí a jisté si svou
pravdou a právem zabít člověka. Bytosti, které v touze po pozornosti a vlastní
důležitosti nadšeně šířily lživou senzaci. Podporovaly ji tu a tam lehce
pokroucenými argumenty ze života vesnice.
Najednou celý ten příběh o čarodějnici dával všem jasnou pravomoc hodit
kamenem. Dívala jsem se do obličejů lidí, kterým jsem obvazovala zranění z pole,
narovnávala zlomené kosti a léčila horečky. Necítila jsem hněv ani smutek,
nespravedlnost ani utrpení. Odcházela jsem od nich s klidným pocitem, lehkostí
a odpuštěním. Jak jsem se od nich vzdalovala, docházelo mi, jak lehké je
zmanipulovat lidi a postavit člověka proti sousedovi. Jak stačí podpořit
některé naše nízké pudy, apelovat na strach o život, strach z lidí s jinými
dovednostmi, možnost cítit se konečně povýšeně, potřebu za každou cenu prosadit
svou pravdu.
Lidé, kteří si hrají na inkvizici jsou stále mezi
námi. Vyhrožují, zastrašují, splétají intriky. To vše jen proto, že se bojí.
Bojí se síly člověka nezávislého, s vlastními
pevnými hodnotami a názorem, který by mohl ohrozit argumenty inkvizitorů, které
– jak už sami cítí – se kymácí při sebemenším zafoukání.
Všímejte si inkvizitorů kolem vás… často se
obrňují tituly zepředu i zezadu.
Ti nejsilnější lidé se ale nepoznají podle
titulů, ani podle strachu, který vzbuzují, ani slibných lákadel, která nabízejí
za poslušnost. Poznáte je podle toho, jak žijí sami, jak moc dokáží svými činy obohacovat
víc než jen jeden svůj malý život. Jak nechávají prostor a samostatnou
zodpovědnost v rukách každého z nás, jak moc si cení svobody každého jedince a
respektují jeho zkušenosti a životní náhled, i kdyby byl úplně opačný než jeho.
Jak moc podporují vaši vlastní sílu!
Přesně tyto osoby by inkvizitoři dnes nejraději
upálili…
Nedejte se…ta opravdová síla je na vaší straně!