SEN ženy

Měla jsem takový sen. Byla jsem svobodná dospělá žena žijící na kraji vesnice někde v Německu v  17. století. Žila jsem sama, bez rodičů s malým hospodářstvím a láskou k bylinám. Jezdíval za mnou mladý pán z blízkého zámku. Nebyla to láska, spíš kamarádské partnerství. Jeho otec se ale nesmírně bál toho, že se mladý pán zamiluje a bude si chtít vzít neurozenou ženu nebo udělá jinou nerozvážnost, kterou občas mladí zamilovaní lidé dělají. A tak vypustil fámu, že jsem čarodějnice. Že umím uhranout člověka, že bylinami léčím jen díky zaříkávání, ale že umím i ublížit. Lidé ve vesnici, se kterými jsem tam celý život žila, pomáhala jim a byla součástí místních obyvatel, se najednou proti mně otočili. Uvěřili pomluvám bohatého pána i přesto, že mě celý život znali. Konečně nějaká senzace. Bylo o čem mluvit na poli i mezi ženami. Najednou se vesnicí nahlas šuškalo, že jsem byla vždy divná, když jsem žila sama a na kraji vesnice. Lidé se mi začali vloupávat do domu, rozbíjet mou zahrádku. Křičeli na mě a já jsem to celé nechápala. Co se stalo, vždyť jsem nikomu neškodila.

Nějaký místní mocipán hlasem inkvizice moje domnělé čarodějnictví úředně potvrdil. Místní rozlícený dav mě vytáhl z mého domu, táhl na dřevěný vůz, kde mi navlekli jakousi režnou košili a dovezli na místo, kde bylo mnoho dřevěných kůlů. Dav rozzuřených, hnusem zkroucených obličejů na mne řval a házel se mnou v uličce mezi lidmi. Najednou začaly lítat i kameny.

Když mi jeden kámen rozbil lebku, cítila jsem, jak moje duše skrz ústa opouští mé tělo. Vzlétá nad něj a rozhlíží se kolem. Dívá se na ty bytosti stále ještě házející kameny, řvoucí a jisté si svou pravdou a právem zabít člověka. Bytosti, které v touze po pozornosti a vlastní důležitosti nadšeně šířily lživou senzaci. Podporovaly ji tu a tam lehce pokroucenými argumenty ze života vesnice.  Najednou celý ten příběh o čarodějnici dával všem jasnou pravomoc hodit kamenem. Dívala jsem se do obličejů lidí, kterým jsem obvazovala zranění z pole, narovnávala zlomené kosti a léčila horečky. Necítila jsem hněv ani smutek, nespravedlnost ani utrpení. Odcházela jsem od nich s klidným pocitem, lehkostí a odpuštěním. Jak jsem se od nich vzdalovala, docházelo mi, jak lehké je zmanipulovat lidi a postavit člověka proti sousedovi. Jak stačí podpořit některé naše nízké pudy, apelovat na strach o život, strach z lidí s jinými dovednostmi, možnost cítit se konečně povýšeně, potřebu za každou cenu prosadit svou pravdu.

Lidé, kteří si hrají na inkvizici jsou stále mezi námi. Vyhrožují, zastrašují, splétají intriky. To vše jen proto, že se bojí.

Bojí se síly člověka nezávislého, s vlastními pevnými hodnotami a názorem, který by mohl ohrozit argumenty inkvizitorů, které – jak už sami cítí – se kymácí při sebemenším zafoukání.

Všímejte si inkvizitorů kolem vás… často se obrňují tituly zepředu i zezadu.

Ti nejsilnější lidé se ale nepoznají podle titulů, ani podle strachu, který vzbuzují, ani slibných lákadel, která nabízejí za poslušnost. Poznáte je podle toho, jak žijí sami, jak moc dokáží svými činy obohacovat víc než jen jeden svůj malý život. Jak nechávají prostor a samostatnou zodpovědnost v rukách každého z nás, jak moc si cení svobody každého jedince a respektují jeho zkušenosti a životní náhled, i kdyby byl úplně opačný než jeho. Jak moc podporují vaši vlastní sílu!

Přesně tyto osoby by inkvizitoři dnes nejraději upálili…

Nedejte se…ta opravdová síla je na vaší straně!