Islamisace Evropy

Zde překlad proslovu nizozemského politika Geerta Wilderse, předsedy Svobodné strany, předneseného v hotelu Four Seasons, New York. Wilders v něm představil Vlasteneckou alianci a oznámil konání jeruzalémské konference Tváři v tvář džihádu (Facing Jihad Conference).

K vystoupení došlo 25. září díky sponzorské pomoci the Hudson Institute.
-------------------------------------------------------------------------------

Drazí přátelé,

veliké díky za Vaše pozvání a díky, že se naše setkání koná v hotelu Four Seasons, Čtyři roční období. Pocházím ze země, která zná jen jedno jediné roční období, období dešťů, které začíná 1. ledna a končí 31. prosince. Když se náhodou poštěstí a po tři dny v kuse svítí slunce, vláda vyhlašuje stav ohrožení. Takže Čtyři období jsou pro mě novinkou.

Je taky skvělé, že jsem mohl navštívit New York. Když sleduji tu siluetu mrakodrapů a kancelářských budov, vzpomínám si na slova Ayn Randové: “Nebe nad New Yorkem je zviditelněním lidské vůle”. Jistěže, bez nás Holanďanů byste to nedotáhli nikam a dosud byste přemýšleli, jak tenhle kus země koupit od Indiánů. Nás ale těší, že jsme tuhle drobnost zařídili za vás. Nezbývá než uznat, že jste s ním podnikli úžasné věci, na které bychom se my sotva kdy zmohli.

Přivezl jsem do Ameriky poselství. Poselství, že ve Starém světě to nevedeme nejlépe. Snáší se na nás strašlivé nebezpečí a není snadné uchovat si optimismus. Možná prožíváme poslední fázi islamizace Evropy. Ta není jen jasným a bezprostředním ohrožením Evropy jako takové, ale ohrožuje i Ameriku a samotné přežití Západu. Ve scénáři, který se rýsuje čím dál jasněji, je Amerika poslední nedobytou baštou. Spojené státy jako poslední bašta západní civilizace, stojící proti západní Evropě. Po jedné či dvou generacích se Spojené státy budou ptát: Kdo prohrál Evropu? Evropští vlastenci nasazují dnes a denně své životy, aby takovému scénáři zabránili.

Moje krátká přednáška sestává ze čtyř částí.

V té první popíšu současnou situaci v Evropě. Pak se na chvíli zastavím u islámu. Potom, pokud vydržíte, krátce pohovořím o filmu, který jste právě viděli. Na závěr pak popíšu nedávné setkání v Jeruzalémě.

Evropa, kterou jste znali, se rychle mění. Většina z vás asi navštívila její nejznámější symboly: Eiffelovu věž, Trafalgarské náměstí, vykopávky starého Říma a možná amsterodamské kanály. To vše dosud stojí na svých místech a vypadá zhruba stejně, jako před staletím.

Jenže ve všech těch městech, někdy jen pár bloků od hlavních turistických atrakcí, najdete jiný svět, svět, kam turista zabloudí jen málokdy – a o kterém se nepíše v turistických průvodcích. Je to paralelní svět s paralelní společností, vytvořený masovou imigrací muslimů. Po celé Evropě se objevuje nová realita – plně muslimské čtvrti, kde žije jen minimum domorodých Evropanů a kam domorodec raději nezabloudí. A pokud zabloudí, může toho litovat. Což se týká dokonce i policistů. Je to svět ošátkovaných žen, v oděvech podobných neforemným stanům, s kočárky a houfy malých dětí. Jejich manželé, nebo pokud chcete otrokáři, kráčejí tři kroky napřed. Na spoustě nároží najdete mešity. Nápisy na obchodech jsou vyvedeny v cizí, vám nesrozumitelné řeči. Není snadné najít nějakou ekonomickou aktivitu. Tak vypadají muslimská ghetta, kontrolovaná náboženskými fanatiky. Muslimské čtvrti, které jako houby po dešti vyrašily ve všech západoevropských městech. Stavební kameny k budoucímu dobytí evropského teritoria, k němuž dochází postupně, po jednotlivých ulicích, městských čtvrtích a městech.

V Evropě dnes stojí tisíce mešit. Jsou navštěvovanější než křesťanské kostely. A v každém významnějším městě existuje plán na mešitu, jež má svou velikostí zahanbit největší městský křesťanský chrám. Má to být jasný signál, kdo je ve městě pánem.

Mnohá velká města jsou už teď ze čtvrtiny muslimská: například Amsterdam, Marseille nebo švédské Malmö. V jiných tvoří muslimové většinu obyvatel mladších osmnácti let. Paříž je obklíčena prstencem muslimských předměstí. Mohammed je v mnoha městech nejpopulárnějším chlapeckým jménem. V mnoha základních školách se děti nemohou učit o životě na venkově, protože to není možné bez zmínky o prasátcích, což by muslimy údajně urazilo. Mnohé státní školy v Belgii a Dánsku dnes v jídelnách vaří pouze halal pokrmy. V kdysi tak tolerantním Amsterodamu dnes muslimové veřejně napadají homosexuály. Na nemuslimské ženy pokřikují “děvka, děvka”. Satelitní přijímače nemíří na holandské stanice, ale na stanice v muslimském světě. Ve Francii se doporučuje učitelům, aby osnovy vynechaly autory urážející muslimskou víru, včetně Voltaira a Diderota, a podobný osud čeká Darwina. V mnoha třídách se raději neučí o holocaustu, neboť i ten uráží muslimské city. Součástí britského právního systému se nedávno staly muslimské soudy, pracující podle práva šária. Ve Francii najdete čtvrti, kam se nedoporučuje vstup ženám bez šátků na hlavách. Minulý týden mladí muslimové v Bruselu ubili skoro k smrti chlapíka, který pil na ulici o Ramadánu. Z Francie emigrují rekordní počty Židů, prchající před největší vlnou antisemitismu od Druhé světové války. Jejich francouzštinu lze běžně slyšet v ulicích Jeruzaléma a Netanye. Další a další příklady bych mohl jmenovat do zbláznění. Islamizace postupuje.

V Evropě dnes žije na pětapadesát milionů muslimů. Universita v San Diegu nedávno odhadla, že během pouhých dvanácti let vytvoří muslimové šokujících 25 % evropské populace. Bernhard Lewis předpověděl muslimskou většinu k závěru tohoto století.

Jenže to jsou jen čísla – čísla, na nichž by nebylo nic špatného, kdyby muslimští imigranti upřímně usilovali o asimilaci. Tomu ale naznačuje máloco. Pewovo studijní centrum [the Pew Research Center] oznámilo, že u poloviny francouzských muslimů převyšuje loajalita k islámu loajalitu vůči Francii. Třetina francouzských muslimů není proti sebevražedným útokům. Britské Centrum pro společenskou soudržnost [British Centre for Social Cohesion] hlásí, že třetina muslimských studentů v Británii by si přála žít ve světovém kalifátu. Podle jedné holandské studie plná polovina holandských muslimů připouští, že ?pociťuje pochopení“ vůči útokům z 11. září.

Muslimové po nás chtějí “respekt”. A my jim náš respekt prokazujeme. Naše elity se nebrání ústupkům. Kapitulujeme. V mé vlastní zemi jsme postupovali od výzvy kabinetního ministra, abychom z muslimských svátků udělali oficiální státní svátky, přes prohlášení jiného člena kabinetu, že islám je součástí holandské kultury, až po prohlášení křesťanskodemokratického generálního prokurátora, že se v Nizozemí nebude bránit právu šária, pokud země získá muslimskou většinu. Někteří naši ministři vlastní marocké a turecké pasy.

Muslimové své požadavky podepírají porušováním zákonů, jež sahají od drobného vandalismu a náhodných útoků, třeba na posádky sanitek a řidiče autobusů, až po pouliční boje menšího rozsahu. Paříž zažila regulérní povstání ve svých panelákových předměstích, proslulých banlieus. Jsou tací, kteří to označují za izolované výbuchy, já bych raději hovořil o muslimské intifádě. Viníky nazývám “okupanti”, protože nejsou ničím jiným. Nepřišli sem, aby se zapojili do našich společností, ale proto, aby naše společnosti zapojili do islámského světa, Dar-al-Islam. Jsou to kolonizátoři a okupanti.

Zmíněné pouliční násilí je vesměs namířeno proti nemuslimským občanům, což obyvatele našich zemí vyhání z jejich čtvrtí, jejich měst a jejich rodných zemí.

Politici se krčí v koutě, odmítají vystoupit před nastupující šáriou. Věří, že všechny kultury si jsou rovny. Navíc, na světštější úrovni, se muslimové stali volebním jazýčkem na váhách, který politici nemohou ignorovat.

Naše potíže s islámem nelze svádět na chudobu, útlak nebo evropskou koloniální minulost, jak s oblibou tvrdí naše levice. A stejně tak je nelze svádět na otázku Palestiny nebo amerických jednotek v Iráku. Za potíže s islámem totiž může samotný islám.

Dovolte mi krátký úvod do islámu coby ideologie. První, co je třeba vědět, je ústřední význam jejich svatého textu, Koránu. Korán obsahuje Alláhova přímá slova, sdělená skrze anděla proroku Mohammedovi. A tady začínají naše potíže. Každé slovo v Koránu pochází přímo od Alláha, a tudíž se o něm nepochybuje a nediskutuje. Je závazné pro každého muslima a po všechny časy. Proto nemůže existovat nějaký umírněný islám. Ano, existují umírnění muslimové, ale umírněný islám ne.

Korán obsahuje výzvy k nenávisti, násilí, podrobování jiných, zabíjení a teroru. Korán muslimy vyzývá k zabíjení nemuslimů, teroru vůči nemuslimům, a ke splnění povinnosti svaté války: násilného džihádu. Džihád je povinností každého muslima, má-li islám nakonec zvítězit a ovládnout svět – pomocí meče. Korán též je silně antisemitský, židé v něm jsou přirovnáváni k opicím a prasatům.

Druhým důležitým aspektem je význam proroka Mohammeda. Jeho život je příkladem všem muslimům a není povoleno jej kritizovat. A zase, kdyby byl Mohammed prorokem míru, cosi jako Ghándí skřížený s matkou Terezou, neměli bychom problém. Jenže Mohammed byl pouštní lupič, masový vrah, pedofil, polygamista žijící současně s několika ženami. Islámská tradice nás učí, jak vybojovával své bitvy, vyvražďoval své nepřátele a dokonce popravoval zajatce. Sám nechal vyvraždit židovský kmen Banu Qurajza. Často se vyjadřoval ohledně vlastnění otroků, ale nikdy nedoporučoval otroky propouštět. Jedinou morálkou islámu je šíření islámu. Co je dobré pro islám, je správné, co islámu ubližuje, je špatné. Mezi těmito póly nenajdeme žádné odstíny šedi.

Korán coby přímá slova Alláhova a Mohammed coby vzor dokonalého člověka jsou těmi nejdůležitějšími aspekty islámu. Nenechte se mást, budou-li vám tvrdit, že islám je náboženství. Ano, má svého boha a posmrtný život, se 72 pannami. Ve své podstatě se však jedná o politickou ideologii. Ideologii s rozpracovanými i těmi nejmenšími detaily pro život společnosti i každého člověka. Islám nám chce diktovat v každé maličkosti, jeho centrálním tématem je ?podřízení“. Není slučitelný se svobodou a demokracií, protože jeho cílem je šária. Kdybychom měli islám k něčemu přirovnat, pak asi k jiným totalitním ideologiím, tedy komunismu nebo nacionálnímu socialismu.

Jestliže o islámu toto víme, není problém pochopit, cože se vlastně děje v Evropě. Pro miliony muslimů nejsou Korán a život Mohammedův 14 století stará historie, ale každodenní skutečnost, ideál, kterým se chtějí řídit v každodenním životě. Právě proto Winston Churchill hovořil o islámu jako o ?nezpátečničtější síle ve světě“ a přirovnával Korán k Hitlerově Mein Kampfu.

Čímž se dostáváme k mému dokumentu, k Fitně.

Jsem poslanec a nikoli filmař. Cítil jsem ale morální povinnost varovat svůj národ před islámem. Povinnost říci jasně, že Korán je zdrojem jevů, které někteří lidé označují za terorismus, ale které nejsou nic jiného než džihád. Snažil jsem se ukázat, že problematické stránky islámu jsou samou podstatou islámu, ne nějakými okrajovými jevy.

Od chvíle, kdy jsem zveřejnil svůj plán natočit film, vyvolávala Fitna nemalé pozdvižení, a to v Nizozemí i zbytku Evropy. Nejprve vypukla politická bouře, při níž vlády po celé Evropě zachvátila skutečná panika. V Nizozemí bylo vyhlášeno zvýšené nebezpečí terorismu, vláda se bála útoků či dokonce bouří naší muslimské populace. Nizozemská pobočka islámské organizace Hizb ut-Tahrir vyhlásila, že se Nizozemí stalo příštím cílem. Série incidentů se odehrála na mezinárodním poli. Talibán hrozil, že zorganizuje útoky na holandské jednotky v Afgánistánu, internetové stránky blízké Al Kaidě volaly po mé smrti a různí muftíové na Blízkém východě prohlašovali, že na mou hlavu padne odpovědnost za veškerou krev, která po promítnutí dokumentu bude prolita. V Afgánistánu a Pákistánu byly při různých příležitostech páleny holandské vlajky. Jinde zas veřejně pálili pajduláky s mým jménem. Indonéský president prohlásil, že mi nikdy nedovolí návštěvu Indonésie, zatímco generální tajemník OSN a Evropská Unie se předháněly ve zbabělých omluvách, podobným těm, s nimiž přišla holandská vláda. A mohl bych pokračovat. Bylo to absolutní ponížení, zrada.

Následovala paleta právních potíží, ze kterých jsem se dosud nevyhrabal. Nejnověji mě zažaloval stát Jordánsko. A zrovna minulý týden oznámily tajné služby, že stále trvá zvýšená teroristická hrozba vůči Nizozemí, a to kvůli mně a filmu Fitna.

Konečně bych rád řekl pár slov k Izraeli. Protože se brzy sejdeme v jeho hlavním městě. Chce-li evropský politik spolehlivě prohrát volby, stačí, když řekne něco hezkého o Izraeli. Veřejnost z celého srdce akceptovala palestinskou verzi událostí a vnímá Izrael jako agresora. Já však Izrael nepřestanu hájit. Jeho obhajobu vnímám jako principiální záležitost. V Izraeli jsem nějakou dobu žil a opakovaně jsem jej navštěvoval. Stojím za Izraelem, a to hned ze tří důvodů – coby židovskou domovinou, nalezenou po dvou tisíciletích exilu, který skončil Osvětimí; coby demokratickou zemi; a coby naši první obranou linií.

Samuel Huntington to vyjádřil výstižně: “Islám má krvavé hranice ”. Izrael leží právě na této hranici. Ta nepatrná zemička je trhlinou v postupu džihádistů, znevažuje každý jejich teritoriální úspěch. Leží přímo na frontě globálního džihádu, stejně jako Kašmír, Kosovo, Filipíny, jižní Thajsko, sudánský Dárfúr, Libanon nebo indonéský Aceh. Izrael jim prostě stojí v cestě, podobně jako západní Berlín za studené války.

Válka proti Izraeli není vedena jen proti Izraeli. Je to válka proti Západu. Je to džihád. Izrael jenom vykrývá rány, které jsou určeny nám všem. Kdyby nebylo Izraele, islámský imperialismus by si pro svou energii a pro svou touhu dobývat našel jiné cíle. Díky izraelským rodičům, kteří své děti posílají do armády a v noci nemohou usnout, mohou evropští a američtí rodiče klidně snít, nic netuše o rýsujících se nebezpečích.

Mnozí Evropané by Izrael nejraději opustili, a tím prý vyšli vstříc stížnostem našich muslimských menšin. Jenže pokud, Bože chraň, necháme Izrael padnout, nepřinese to Západu vytoužený klid. Naše muslimské menšiny to neocení, nezmění své chování a nepřijmou za své naše západní hodnoty. Právě naopak, pád Izraele bude obrovskou vzpruhou světovým silám islámu. Správně si jej vysvětlí jako důkaz, že Západ je slabý, že je ztracen. Skončí-li Izrael, nebude to konec našich potíží s islámem, ale naopak začátek. Bude to začátek poslední bitvy o nadvládu ve světě. Jestliže dostanou Izrael, mohou mít cokoli. Není to tak, že Západ má v Izraeli své zájmy. Západ je Izrael.

Tváří v tvář postupující islamizaci Evropy je velmi těžké zachovat si optimismus. Valí se na nás příliv. Ztrácíme na všech frontách. Demograficky je islám na koni. Vládnoucí levicové strany [ruling liberal parties, autor se přizpůsobuje americkým reáliím, pozn. překl.] jsou na muslimské přistěhovalectví dokonce pyšné. Vysoké školy, umělci, média, odbory, církve, špičky byznysu a celý politický establishment vyznávají sebevražednou ideologii multikulturalismu. Takzvaní žurnalisté se mohou přetrhnout, aby každého kritika islamizace onálepkovali coby ?pravicového extrémistu“ nebo ?rasistu“. Celý establishment se spřáhl s našim nepřítelem. Levičáci, liberálové i křesťanští demokraté jsou s islámem jedna ruka.

Tato zrada našich elit je na celém vývoji nejbolavější. V takto kritickém momentě evropských dějin by nás naše elity měly vést. Postavit se za staletý odkaz naší civilizace. Bránit odkaz našich předků. Ctít naše judeokřesťanské hodnoty, díky nimž se Evropa stala tím, čím je. Jenže na úrovni vlád vidíte jen minimální známky naděje. Sarkozy, Merkelová, Brown či Berlusconi by v soukromém rozhovoru možná přiznali, že vědí, jak hrozivá je naše situace. Jakmile se ale rozsvítí malé červené světélko, zahledí se do kamery a začnou nám povídat o mírumilovném náboženství a jak bychom spolu měli vycházet a zpívat Kumbája. Vědomě a dobrovolně se dopouštějí toho, co Ronald Reagan označil za ?zradu naší minulosti, zahazování naší svobody.“

Jestliže je v Evropě nějaká naděje, pak v prostých lidech, nikoli v elitách. Změna může přijít jenom od řadových občanů. Je to jen na nich, na jejich snaze. Budou však muset zvítězit nad celým právním, legálním a mediálním establishmentem.

V posledních letech se objevují první drobné, přesto však nadějné příznaky znovuzrození evropského ducha. Elity naši svobodu možná zrazují, ale prostá veřejnost ne. V mé vlastní zemi, Nizozemí, dnes na 60 % populace vidí v masové imigraci muslimů naši největší politickou chybu od druhé světové války. Rovněž 60 % vnímá islám jako nejvážnější hrozbu národní existenci. Nemám pocit, že by se veřejné mínění v Holandsku nějak zásadně lišilo od jiných evropských zemí.

Navzdory všem ústrkům roste síla vlasteneckých stran, které se otevřeně staví proti džihádu. Moje vlastní strana debutovala před dvěma lety, a hned získala pět procent voličů. Dnes jí průzkumy přiznávají deset procent. Spřízněné strany jinde v Evropě si stojí podobně. Bojují s levicovým establishmentem a současně se, volič za voličem, etablují na politických kolbištích svých zemí.

Už brzy se tyto vlastenecké strany vůbec poprvé sejdou k výměně zkušeností. Možná to je počátek něčeho velikého. Něčeho, co na následující desetiletí přetvoří politickou mapu Evropy. Možná to taky je naše poslední šance.

Stane se tak letos v prosinci, na konferenci pořádané v Jeruzalémě. Díky profesorovi Aryeh Eldadovi, členovi Knessetu, se můžeme sejít přímo v izraelském parlamentu, shlédnout film Fitna a diskutovat o hrozbě džihádu. Konferenci pořádáme v Izraeli, abychom dali jasně najevo, že jsme všichni na jedné lodi a že Izrael je součástí našeho společného dědictví. Účastníci budou pečlivě vybráni tak, aby nebyly zastoupeny žádné rasistické organizace. Pozvané politické strany rovněž musí být oddány demokracii.

Na konferenci tak vznikne aliance evropských vlastenců. Aliance, jež by se měla stát oporou pro všechny organizace a politické strany, které se staví proti džihádu a islamizaci. A tato aliance bude potřebovat vaši podporu.

Náš podnik může rozhodnout o přežití Ameriky a Západu. Američané mohou snít o tom, že je jejich vzdálenost chrání před džihádem a islamizací. Jenže přesně před sedmi lety byl v tomto městě dosud cítit dým z ground zero, dým z útoku, který s tím sněním nadobro skoncoval. A je zde hrozba, mnohem horší než hrozba nového útoku, hrozba, že Amerika zůstane poslední baštou. Světla nad Evropou mohou zhasnout rychleji, než si kdokoli dokáže představit. Islámská Evropa by byla Evropou bez svobody a demokracie, ekonomickou pustinou, intelektuální noční můrou, a zásadní ranou americké vojenské moci – ze spojenců by se stali nepřátelé, vyzbrojeni atomovými zbraněmi. Jestliže by se Evropa islamizovala, bylo by jen na Americe uchránit odkaz Říma, Atén a Jeruzaléma.

Drazí přátelé, svoboda je nejcennějším z darů. Moje generace se za svobodu nikdy nemusela bít, byla nám nabídnuta na stříbrném podnose, přinesli ji nám lidé, kteří za ni položili své životy. Americké hřbitovy nám po celé Evropě připomínají jména mladých kluků, kteří se nikdy nevrátili domů a na které vzpomínáme s láskou. Moje generace svobodu nevlastní: byla nám jenom svěřena do opatrování. Tu vybojovanou evropskou svobodu můžeme jen předat našim dětem, a to ve stejném stavu, v jakém nám ji propůjčili. Nemáme právo handlovat o ni s mulláhy a imámy. To by nám příští generace nikdy neodpustily. Naše svobody nesmíme zašantročit. Nemáme na to právo.

Není to poprvé, co je naše civilizace ohrožena. Už mnohokrát jsme byli v nebezpečí. Už mnohokrát nás zradily naše elity. Už mnohokrát se stalo, že naši vůdcové spolupracovali s nepřítelem. A přesto nakonec svoboda zvítězila.

Teď není čas učit se poddávat se nepříteli, usmiřovat si jej, kapitulovat, skládat zbraně nebo ustupovat. Není vhodná doba na rady pana Chamberlaina. Je doba učit se od pana Churchilla a připomenout si jeho slova z roku 1942:

“Nikdy neustupujte, nikdy,nikdy,nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“