Rozklad našeho státu výrazně pokročil

(Jiří Weigl pro Lidové noviny o české zahraniční politice)

Neustále se strašíme ohrožením demokracie a údajnou hrozbou návratu totality, ať zevnitř či z vnějšku, a přitom vše nasvědčuje tomu, že dominantním trendem se v naší zemi stává prohlubující se anarchie, neschopnost jakékoliv rozumné spolupráce a totální neodpovědnost panující na politické scéně.

Jedním z klíčových atributů suverénního státu je schopnost provádět zahraniční politiku, kterou bude na mezinárodní scéně prosazovat své zájmy. Je smutnou skutečností, že náš stát se o vlastní zahraniční politiku pokoušel pouze v prvních dvou dekádách existence Československa. Snahy Edvarda Beneše zakotvit existenci nové republiky spojenectvím s Francií a výraznou aktivitou v čele předválečné Společnosti národů neuspěly. Československo bylo obětováno snaze západních velmocí o trvalou dohodu s Německem. Selhal i poválečný Benešův plán na roli mostu mezi Východem a Západem. Velmocenské karty byly dávno rozdány a Stalin nehodlal o ničem vyjednávat.

Od té doby až do současnosti naše země vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a ani se o to nesnaží. To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby vlastní země. V tomto pojetí se zahraniční politika stala podmnožinou politiky vnitřní, slouží pouze jednotlivým figurám na politické scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou. Proto o nich také nelze veřejně vůbec diskutovat, protože to neumožňuje na odiv stavěná servilita a oddanost vůči momentálním spojencům a jejich politickým prioritám.

celé zde:

https://www.institutvk.cz/clanky/1441.html