Rozklad našeho státu výrazně pokročil
(Jiří Weigl pro Lidové noviny o české zahraniční
politice)
Neustále se strašíme ohrožením demokracie a údajnou
hrozbou návratu totality, ať zevnitř či z vnějšku, a přitom vše nasvědčuje
tomu, že dominantním trendem se v naší zemi stává prohlubující se
anarchie, neschopnost jakékoliv rozumné spolupráce a totální neodpovědnost
panující na politické scéně.
Jedním z klíčových atributů suverénního státu
je schopnost provádět zahraniční politiku, kterou bude na mezinárodní scéně
prosazovat své zájmy. Je smutnou skutečností, že náš stát se o vlastní
zahraniční politiku pokoušel pouze v prvních dvou dekádách existence
Československa. Snahy Edvarda Beneše zakotvit existenci nové republiky
spojenectvím s Francií a výraznou aktivitou v čele předválečné
Společnosti národů neuspěly. Československo bylo obětováno snaze západních velmocí
o trvalou dohodu s Německem. Selhal i poválečný Benešův plán na roli mostu
mezi Východem a Západem. Velmocenské karty byly dávno rozdány a Stalin nehodlal
o ničem vyjednávat.
Od
té doby až do současnosti naše země vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a
ani se o to nesnaží. To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování
momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a
potřeby vlastní země. V tomto pojetí se zahraniční politika stala
podmnožinou politiky vnitřní, slouží pouze jednotlivým figurám na politické
scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými
konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou. Proto o nich také
nelze veřejně vůbec diskutovat, protože to neumožňuje na odiv stavěná servilita
a oddanost vůči momentálním spojencům a jejich politickým prioritám.
celé zde: