Pražské jaro ! Tancovalo jedno léto

 Internetový spoluveterán zavzpomínal po 50 letech.

Tancovalo jedno léto  Pražské jaro

Osmého srpna 1968 jsem se ženil. Třináctý den po té nešťastné události přišli. Tedy samozřejmě přijeli a přiletěli. Osudovou noc jsme s mojí fungl novou ženou byli v Praze, v bytě jejích rodičů (ti byli v Krkonoších na rekreaci ROH, ano, takové bolševické zvrhlosti se tenkrát stávaly), a dvacátého pátého jsme měli jet na svatební cestu do Bulharska.

Byt byl v Ovenecké ulici na Letné, kousek od Veletržní a Belkrédky (dnes Horákové), a tudíž i ministerstva vnitra. Byl teplý letní večer a pak i noc, měli jsme otevřené okno, protože tehdejší Praha připomínala po deváté večer vesnici: sem tam přejelo auto, sem tam tramvaj a jinak byl klid.

Ulehli jsme někdy po desáté, já ale pořád nemohl usnout, protože po jmenovaných třídách začala najednou jezdit šílenou rychlostí auta, šestsettrojky a Volhy. Sem tam i radiovůz ověšený anténami (typ automobilu Tatra 805, se kterým v obytném provedení cestovali před pár tehdejšími lety Hanzelka se Zikmundem po Asii, a hodně se jim to sralo, stěžovali si na „klump k pohledání“).

V té chvíli se to však začalo komplet srát v celé republice, ale to jsem ještě nevěděl.

Okolo půlnoci se přidala nízko letící dopravní letadla, a to se už vzbudila i novomanželka, která jinak chrněla jako pařez a navíc přitom šíleně vrzala zubama. Tohle mi před svatbou neřekli.

V televizi vysílali monitor, rádia zticha. Zrádce Hoffman vypnul vysílače. Teprve okolo třetí ráno jsem na německé stanici zaslechl osudná slova: russische Luftwaffe nad Prahou. Okolo šesté projela první lehká obrněná vozidla z výsadku na Ruzyni a u obchodu s lahůdkami Pramene na dnešní Horákové se utvořila fronta. My jsme se tam dostali až v deset, a to už tam měli jenom krevní tučnice v konzervě.

Škoda jen, že tehdy byla tchyně na té rekreaci, protože ta by se Sověty zatočila, jako zatočila po pěti letech se mnou, když jsme se k ní museli po smrti (hodného) tchána přistěhovat. Vypadala přesně takhle, ta tchyně, jako Marta Gottwaldová na Reisenaurově karikatuře. Marta byla ovšem proti ní slabý čajíček.

Události následující byly mnohokrát popsány a do mrtě komentovány, takže mohu připojit jenom subjektivní dojem,  zkušenosti a prognosticky laděné úvahy. A rozdělím to do několika bloků.

Blok první – proč k invazi došlo: jednoduché normalizační odpovědi říkají, že za to mohou novináři, kteří se utrhli ze řetězu, poražená a na jaře 68 oživlá buržoasie (K231), či tzv. progresivisté v KSČ, kteří se raději koupali v přízni tisku, než aby dělali odpovědnou politiku (viz Poučení). Na vyšší úrovní hledání záminek pak stálo ohrožení komunistické moci v ČSSR a její vytržení z RVHP a Varšavské smlouvy. Kecy. Důvody obsazení ČSSR vojenskou silou jsou podle mě jednoduché až primitivní. Sovětský režim, který se za Brežněva vrátil do myšlenkové klece stalinismu, stejně jako jeho evropské gubernie, vyzdvihoval na funkcionářské posty ve straně a ve společnosti na vedoucí místa lidi s odporným charakterem a velmi pochybnou inteligencí. Hajzly, bezpáteřní a zákeřné zmetky, kteří byli schopni pouze deklamovat dogmata hloupého, zločinného a nepřitažlivého režimu, Pitomce, kteří na svých židlích byli doslova přilepeni a nepustili výš nikoho, kdo by je v jejich pozici mohl ohrozit, protože nebyli schopni obstát v konkurenci s inteligentnějšími politiky. Logickým důsledkem zmrazení situace pak bylo stárnutí i hloupnutí vedoucích funkcionářů, které pak vyvrcholilo gerontokracií v osmdesátých letech. A teď si uvědomme, že v Československu se v roce 1968 začalo dostávat k moci reformní hnutí, které sice stálo na pozicích socialismu, ale otevřeně říkalo, že změní tuhé centrální plánování na jakýsi hybrid s tržními prvky, postupně zavede konkurenci (socialistických) politických sil a osobností, na vedoucí místa bude vybírat podle schopností, nikoliv podle oddanosti straně, uvolnilo cenzuru tisku a cestování po světě. Tohle byl přímý útok na nejzákladnější zájmy starých komunistických funkcionářů celého tzv. socialistického tábora, museli se cítit existenčně ohroženi. Proto Pražské jaro 1968 nemělo sebemenší šanci uspět a když se Dubček a spol. ani po několikerém varování nevrátili do starého kurzu, následovala invaze. Čistě teoreticky (což je zbytečná spekulace) mohla uspět pouze omezená reforma hospodářského systému, ale nikdy by Sověti nepřipustili svobodné volby, konkurenci politice KSČ (snahy o obnovení sociální demokracie), svobodná média a kritiku totalitního systému, a už vůbec ne SSSR.

Blok druhý – proč se politické prostředí za normalizace dostalo zpátky do kolejí pozdních padesátých let, proč se logicky nevrátilo jenom do let před lednem 68, do celkem přívětivých novotnovských poměrů šedesátých let? Proč? Protože rozhodují lidé se svým špatným charakterem, popsaní v prvním odstavci, kteří se zcela spolehlivě nacpou do funkcí, pokud obecná kritéria výběru požadují pouze močit po větru a držet hubu a krok. (Podobnost s obsazením redaktorských míst v současném mediálním mainstreamu není náhodná.) A ti vnímali šedesátá léta jako přípravu k nástupu „kontrarevoluce“ (čti: ohrožení svých pozic), proto utáhli otěže mnohem víc, než bývalo nutné. Chtěli to mít pojištěné. Zažil jsem ten převrat, bylo to smutné, jak se lámaly charaktery. A když po prověrkách byla vyměněna polovina funkcionářů KSČ a na jejich místa se vrátili tzv. dogmatici, skalní komunisti, kteří v reformované straně byli na odpis. A ti pak na vedoucí místa ve společnosti a bohužel i v ekonomice dosadili svoje myšlenkové souputníky, ale také doposud bezpohlavní šmejdy, kteří vycítili příležitost. V ekonomice jim tenhle postup trochu nevycházel, protože (jak jsem už nedávno psal) prostředí materiální výroby přirozeně vytěsňuje neschopné, ale tak byla alespoň místa ředitelů a kádrováků obsazena zapálenými soudruhy. U náměstků už to bylo s oddaností horší, požadavek na odbornost byl rozhodující, takže se musela tolerovat jistá jejich politická indiferentnost. Katastrofální poměry pak ale zavládly ve společenských, kulturních a nevýrobních organizacích, kde politická uvědomělost byla alfou a omegou. Otázkou však zůstává, proč se tak rychle nechal zlomit lid obecný. Patrně proto, že to má s charakterem nevalné, podobně jako funkcionáři.

Blok třetí – měl takzvaný obrodný proces alespoň čistě teoretickou šanci uspět (za předpokladu, že by Sovětský svaz neintervenoval)? Nepochybně! Klausovské žvásty o tom, že třetí cesta vede do třetího světa se degradovaly samy, zločinnou privatizací s rozkradením většiny státního majetku. Trh nezařídí vše, trh je bez důležitých regulačních prvků ekonomických i sociálních režimem gangsterů a kriminálního finančního a vlastnického póvlu. Džungle. Přičemž odpovědnost za regulaci musí převzít stát, je to jeho hlavní úloha. (O současné bídě státnických osobností a jejich úředníků je zbytečné mluvit, protože jsou ve vleku kapitalistických mocipánů, společnost pak hnije v byrokratickém rozkladu díky neexistující kontrole a nefunkčnosti police, justice a médií.) Režim v neznásilněném Československu by totiž přirozeně konvergoval k oslabené formě sociálně tržního hospodářství západní a severní Evropy šedesátých až osmdesátých let (oslabené proto, že vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků by nemohlo být soukromé), tedy doby, kdy i kapitalistický režim pod hrozbou komunismu z východu se choval skutečně sociálně až socialisticky a proto i lidsky. Výsledkem pak byl nejenom růst životní úrovně obyvatelstva, ale i růst ekonomický, když nenažranost kapitalistů byla držena na uzdě strachem z revoluce. Všimněte si, že od roku 1990 blahobyt středních a nižších vrstev obyvatelstva na Západě stagnuje, pokud nepoklesl. Souvislosti jsou jasné, a stejně tak sociálně demokratické a socialistické strany na Západě z tehdejšího rozhodujícího postavení upadly do bezvýznamnosti, trest to za kolaboraci s globálním kapitalismem.

A konečně blok čtvrtý – jestlipak má ještě někdy šanci na existenci systém, který by v sobě spojoval výhody socialistického a kapitalistického režimu, tedy ještě o trochu socialističtější než ten již uvedený sociálně-tržní z šedesátých až osmdesátých let? Nepochybně! Pro splnění tohoto snu však bude nutné splnit jednu důležitou podmínku. Reinkarnovat moji tchyni a postavit ji do čela revolučního procesu.

https://taras2.wordpress.com/2018/08/19/tancovalo-jedno-leto-prazske-jaro/

K jeho vzpomínce  mám jen malo.

Kolona tanků projela městem a zůstaly jen stopy po pásech. Na“Benešaku”ani noha.

 Sešli jsme se tam náhodou jen 3 a znali jsme se. Jeden byl komunista a

stále slyším jak  mu druhý říká: "tak ted si s tím KSČ průkazem můžeš vytřít p*del!" 

O kousek dál  na kopci  za kostelem na opuštěném zapadlém židovském hřbitove stál tank s bílou  čarou uprostřed a kolem seděla skupina soudruhů vitačů  a bratrsky popíjeli.