Romové ante portas

(pretisteno se svolenim autora)

K současné lavině protiromských článků na iDnes nemá význam přidělávat další sněhové kuličky. Mě ani nijak netěší, že jsem v článku, napsaném v lednu 2005 ještě pro jedny regionální noviny (k otištění jsem ho ale nedal, z autocenzurních důvodů, na tehdejší dobu byl vůči etniku nesmírně tvrdý a kritický) a vydaném na mém prvním blogu (na Bloguje.cz) někdy v roce 2006 nebo 2007, měl pravdu, chce se mi dodat "jako vždycky", ale to by některým čtenářům praskly kšandy. Jenom Sax respektuje mou jasnozřivost a nazývá mě Prorokem. To P.S. pod článkem je psané právě v době uveřejnění na Bloguje. Tak tedy výňatky z článku, týkající se Romů (bylo to moc dlouhý):

--------------------------------------------------------------------------------

... Zatímco se rozhořčuji nad poměry ve světě, v českých městech i vesnicích začíná klíčit naše vlastní Kosovo. Romská populace se z poválečného takřka nulového počtu rozšířila na odhadovaných tři sta tisíc spoluobčanů. Osm, devět, deset dětí na rodinu. Nikdo to přesně neví, protože se to nesmí statisticky sledovat, tím méně zveřejňovat. Stejně se nesmí (sic!), v demokratické společnosti s garantovanou svobodou slova a práva na informace, sledovat a zveřejňovat kriminalita této etnické skupiny nebo jejich podíl na čerpání sociálních dávek. Zřejmě to budou strašlivá čísla, proto se nesmí. Prakticky každý útok "bílých" na Romy je interpretován jako rasově motivované násilí a dostává se mu publicity. Jak je to tedy v opačném směru, kolik trestných činů ublížení na zdraví, pokusu vraždy a vraždy spáchali Romové? A kolik takových zločinů spáchali sami mezi sebou? Informační embargo staví občana tohoto státu do pozice nesvéprávného blbečka, kterému se něco vůbec nesmí říci, a neznalost se potom stává podhoubím pro růst pověstí a nenávisti.

Agrese dělohou, kterou provozuje tato sociálně nepřizpůsobivá, integraci a asimilaci se programově bránící skupina, skončí zřejmě během deseti či dvaceti let tragicky. Soužití s Romy, s drtivou většinou z nich, se stává, právě kvůli jejich nade všechny rozumné meze rostoucímu počtu a otřesnému životnímu stylu, nesnesitelnou záležitostí, ohrožují své okolí v míře, která překročila hranice, jež je možno ještě tolerovat. Přitom vyživovací povinnost k této skupině se stále zvětšuje a začíná už likvidovat sociální stabilitu státu. Pokud bude politická moc i nadále strkat hlavu do písku, zcela jistě se příležitosti chopí nějaký český Hitler. A dostane se mu většinové podpory obyvatelstva, které se oprávněně cítí být Romy ohroženo.

Omezení neúnosné romské natality by mohlo proběhnout kulturně, škrtnutím sociálních přídavků na čtvrté a každé další dítě. (Dnes už bych napsal "třetí".) Měj si děti, nikdo ti v tom nebrání, ale je to tvoje hobby, tvůj koníček, a ten ti společnost financovat nebude. A ruku v ruce s tím musí jít podpora romského vzdělávání, dohled a péče o rodiny, zejména o děti a mládež, zadarmo to nebude. Omezení porodnosti se musí stát obecně přijatelným, legálním řešením, které by měli za své přijmout i Romové, ve svém vlastním zájmu. Ale zároveň je jim třeba nabídnout státem garantovaný program zaměstnanosti, který by budoucím menším rodinám nahradil příjmy, jež dnes získávají ze sociálních dávek. Nejtěžším a nejrozporuplnějším zásahem by pak asi bylo odebrání dětí těm rodinám, které i podle dnešních kritérií neplní svou funkci, dávají dětem zhoubný příklad tím, že se intenzivně věnují drobné i větší kriminalitě, prostituci, konzumování alkoholu a drog, neposílají je do školy, nechávají jejich výchovu na starost ulici. Jmenuje se to ohrožování mravní výchovy mládeže a je to nejčastěji tolerovaný trestný čin. A zároveň bude nutné zajistit pro tyto děti náhradní rodiny a ty podporovat, materiálně i morálně, v jejich nelehkém úkolu: z narušených dětí se pokusit vychovat dobré lidi.

Stát a jeho orgány, a v první řadě pak zákonodárci, by měli vytvořit ve státním rozpočtu zcela mimořádné možnosti pro tento účel. Když už máme na Gripeny... Jenom tři až čtyři desítky let trvající významná hmotná a morální podpora Romů, romského vzdělávání a úplné společenské integrace může odvrátit katastrofické konce. Na druhé straně musí nastoupit tvrdá represe, pronásledování romské kriminality tak důsledné, že se zdá - při současném demoralizovaném stavu policie, justice i vězeňství - neuskutečnitelnou fantazií. Problém je však celoevropský, protože Západ bude muset řešit podobné (i když zřetelně menší) potíže s muslimskými přistěhovalci. O to je reálnější hrozba evropské unie Le Penů.

P.S. (z roku 2006 nebo 2007)

Tento článek jsem napsal před rokem (tedy v lednu 2005, pozn. aut.) - a měl ho v šuplíku a nechtělo se mi s ním ven. Mocným impulsem ke zveřejnění byla raketová kariéra senátora a místopředsedy vlády Čunka, založená - ať se to někomu líbí nebo ne - na razantním postupu vůči Romům. Atmosféra ve většinové společnosti je taková, že projevuje vděčnost tomu, kdo zasáhne proti Romům represivně. Prosím, abyste vážně vzali na vědomí následující: domnívám se, že ze současného neblahého stavu se Romové sami nejsou schopni dostat, vymanit (s nečetnými výjimkami). V tržním hospodářství nemají se svojí mentalitou a úrovní vzdělanosti žádnou šanci. Prosím, abyste si všimli, vedle mé kritiky poměrů v romském společenství, také návrhů, které by měly vést k nápravě. Pokud s nimi nesouhlasíte, pokud jste proti tak rozsáhlému sociálnímu inženýrství, tak řekněte, jaký je váš názor, návrh řešení. Nedávno zveřejnil jistý blog kalkulačku, která předpovídala demografický vývoj při zachování současné porodnosti romského etnika. Samozřejmě s jistým a provokačním záměrem, do těch konců to nemůže dojít, ale i vývoj v příštích třiceti letech musí budit velké, ne-li nejvyšší znepokojení.

P.P.S. (dnes)

Dva hlavní proudy lidské hlouposti se střetly a vytvořily základ budoucí povodně: ideologické žvásty pravice o komunistickém "sociálním inženýrství", které měly omluvit její pohodlnou nečinnost a nechuť s problémem něco podniknout. V druhém proudu se cachtají pseudomoralisté, pseudoochránci lidských práv (někteří si z tohodle neštěstí udělali byznys), kteří moralistně zdvihají prst nad rasizmem většinové společnosti, ale už neřeknou, jaké by mělo být řešení, jak má vypadat záchrana před malérem, který před námi stojí.

Zopakuji tezi z post scripta: Romové jsou v drtivé většině v současném kapitalistickém výrobním způsobu nezaměstnatelní. Nemají sebemenší šanci uplatnit se na trhu práce, protože postrádají základní pracovní návyky, jsou totálně nedisciplinovaní, zkaženi výchovou v rodině a z ulice, jejich mladí proto neobstojí ani v tradičních zaměstnáních svých otců a dědů, jako kopáči, při úklidu veřejných prostranství a v technických službách (popeláři). Je to jako chtít po osmdesátiletém starci, aby skočil do výšky dva metry.

Jediným řešením tedy je začít s romskou mládeží znovu, od úplných začátků, vytvořit státní program zaměstnanosti Romů, ale nikoliv markýrováním nějaké činnosti, jejich výukou na počítačích na úřadech práce, nikoliv naléváním peněz do obskurních agentur, přiživujících se na trhu práce, ale ve státních podnicích s polovojenskou strukturou a režimem. Doplněno sociálními a vzdělávacími opatřeními, uvedenými výše.
Jinak...

7. října 2011 v 22:21 | Taras
========================================



Dodatek článku Romové ante portas
Včera v 22:22 | Taras

----------------------------------------------------------------------------

Některé zvyky je prostě nutné změnit, když začínají podřezávat civilizační a humanistickou větev stromu společenství, která je stejně sama o sobě dost tenká.

Tak tady je začátek článku, až k té větě o poměrech ve světě:

Každá lidská činnost, která vyžaduje určitou dávku odbornosti a může ohrozit ostatní, například řízení auta, operace slepého střeva nebo soustružení, musí být vykonávána s certifikátem, atestací nebo alespoň výučním listem. Dvě aktivity, které mohou společnost ohrožovat zcela zásadně až fatálně, výkon volebního práva a plození potomstva, regulovány nejsou a každý pokus o přezkoušení kandidátů na provozování této činnosti, vydávání aprobačního voličského nebo toho druhého průkazu, by se setkal s bouřlivým odporem. "Ukaž, taťko, máš prodlouženou platnost legitimace?" ptá se před usnutím manželka.

Lepší už to v politice nebude, a tak se podívejme na důsledky druhého fenoménu. Skoro ve všech reportážích z oblastí, kde došlo k nějaké katastrofě, ať už přírodní, vojenské, hospodářské nebo politické (zhroucení systémů), hladomoru či etnickým nepokojům, jsou na pozadí za reportérem vidět děti. Odrbané, špinavé, podvyživené, hladové, drzé, řvoucí. A v takovém počtu, že to vypadá jako nálet sarančat, jako nevím kolikátá rána egyptská. Celá Afrika, Palestina, Afghánistán a dál na východ, tedy po stopách Marca Pola. Asie, Jižní Amerika, Kosovo, Chánov, osady na východním Slovensku. Jsem na světě šedesát let a školské znalosti o demografických datech si mohu naložit do lihu, do sklenice vedle užovky Božky.

Tragédie v Indickém oceánu přinesla 280 tisíc mrtvých. Vlny tsunami oblast navštěvují od nepaměti a obětí tam bylo vždy okolo 30 tisíc. Proč ten desetinásobek? Proto, že dnes tam žije mnohonásobně víc lidí. A na záběrech děti, zase děti. Mrtvé, zraněné, bez rodičů, bez jídla. Světe, pomoz nám.

Obrovská porodnost strhává národy a státy do úděsné chudoby, způsobuje rozklad sociálních systémů (nejsou financovatelné), je a bude příčinou válek a ekologické katastrofy dosud nevídaných rozměrů. A postupně začíná nahlodávat kořeny přirozené lidské solidarity. Jak můžeme porozumět (a v konečném důsledku s nimi i soucítit) matce a otci z východní Afriky, kteří do tři desetiletí trvajícího hladomoru přivedou patnáct dětí? Vybudování systému včasné výstrahy před vlnami tsunami by stál zlomek toho, co polovojenské režimy v oblasti nacpaly do neužitečného chřtánu svých armád. Uvědomme si, že při tomto ohrožení stačí mnohdy popoběhnout pár stovek metrů nebo vystoupit do vyššího patra, to ovšem za předpokladu, že se svou čtrnáctičlennou rodinou nebydlíte v domě z bedniček od ovoce.

Náš "svobodný" tisk se příliš nerozepisuje o Číně. Inu, obraz komunistické země, jejíž obyvatelstvo se v modrých vaťácích a v čepicích s kšiltem přesunuje na kolech a jemuž stačí k životu miska rýže denně a rudá knížka s citáty předsedy Maa, tento oku pravicového novináře lahodící obraz je samozřejmě minulostí. Za hospodářským rozvojem, o němž se nám může jenom zdát, stojí řada příčin, například velmi drsné vykořisťování, další pak je drastické omezení porodnosti. Tak drsné a místy až surové, že se evropské cítění nad takovou necitelností bouří. Jenže oni neměli na vybranou. Nevím, jestli skutečně platilo to poněkud děsivé přirovnání o Číňanech, kteří ve dne v noci pochodují v šestistupu do moře a přesto jich neubývá, ale věc se asi opravdu pohybovala za okrajem propasti.

Před hodným časem pravil v jedné televizní diskuzi pan profesor Ditfurth, v reakci na hrůzostrašné líčení jedné účastnice o tom, jak Němci vymírají až vymřou, že už je na čase říci, že takovýto vývoj, při němž počet obyvatel přirozenou cestou klesá, je vývojem zdravým. Dvě dámy v sále a blíže neurčený počet u televizorů sice sofort omdlely a moderátor raději zavedl řeč někam jinam, ale zlatá slova pana profesora dodnes neztratila lesk.

A teď konec:

Řadu let jsem s Romy spolupracoval, měl jsem na stavbě i celé pracovní skupiny Romů. Čtyři (slovy čtyři) jsem učil na učňovské škole. Dokončil ji jeden, ten, co byl z dětského domova a bydlel na internátě. Zbylí tři, ačkoliv nadprůměrní, chytří kluci, odešli v prvním nebo druhém ročníku, sami, dobrovolně, nemuseli, přestalo je to bavit, svět heren byl přitažlivější. Můj dobrý známý, Rom Milan Šárišský, vedl partu deseti bílých zedníků, byl to chytrý mladý muž s přirozenou autoritou. Doma pořádek, čisto, uklizeno, nadprůměrné vybavení, dvě děti, další neplánovali, manželka Romka pracovala v Domě potravin, na tehdejší dobu luxusním obchodě, kam nevzali každého.

Když jsem se ho zeptal, jak je možné, že se tak odlišuje od ostatních, řekl mi zhruba toto: po svatbě (vyšli oba z obvyklých poměrů) si se ženou slíbili, že se pokusí žít lépe, než je u Romů zvykem. Po nějaké době, když šli rychle nahoru, je navštívila šestičlenná skupina příbuzných a jevila tendenci k usalašení se. "Pohostili jsme je, nechali přespat, a pak jsem je slušně vyhodil," vysvětlil Milan svojí taktiku. Protitaktika jeho příbuzných zněla: Vyžrat až na holé kosti toho zbohatlíka, stáhnout zpět na naši úroveň! "A tak jsem to musel udělal ještě několikrát, a od jisté doby už mám od nich pokoj, už mě nenavštěvujou. Ovšem - pro ně nejsem Rom, jsem pro ně mrtvej," zakončil Milan příběh k zamyšlení.

Cílem Romů i většinové společnosti by mělo být, aby se jako vyvrženci necítili ti, kteří pracují a vychovávají ve vší slušnosti své děti, ale ti, kteří normy porušují.
=====================================================

PS.
Dovoluji si jen dodat, ze ac je to clanek ktery povazuji za vystizny popis problemu, (proto zde s dovolenim autora pretiskuji) koreny jsou hloubeji. Je to jen vrchol ledovce. Je to jen vysledek toho co nam predvadi TRH bez privlastku (jak pravi Vas nejslavnejsi t.c. president, professoro economie, vedy FSECH ved, na to skoda vet, staci pohlednout kam TRH vede svet, za stale vetsi spotrebou se zene, ne ze ne, cestu k uspechu si i vrazdami klesti, to vse pry pro lid a jeho stesti:-(


================================================
prevzato se svolenim autora z blogu:
http://kodet.blog.idnes.cz/c/214034/Romove-ante-portas.html
http://tarasz.blog.cz/1110/dodatek-clanku-romove-ante-portas