Převtělování jako základní projev života

V Egyptě se střetáváme s celou škálou velmi pozoruhodných textů, které nebyly dosud skutečně vážně a kriticky hodnoceny z tohoto hlediska. Egypt však zdaleka není jediným místem na zemi, kde se takové texty vyskytují. Jejich srovnáním docházíme k překvapivým závěrům. Ukazuje se totiž, že výklad v nich obsažený, který bychom jinak mohli považovat za mýtický a veskrze fantastický, se zcela shoduje, pokud jde o fakta, a liší se jen kulturní prostředí.

Základním zákonem přírody je zákon zachování. Všechno jen mění formu, ale v celkovém množství ani nepřibývá, ani neubývá. Při smrti organismů dochází k rozdělení dvou podstat, hmotné a duchovní.

Obě tyto podstaty jsou součástí svých cyklů proměny. Oba cykly se střetávají jen na nepatrné okamžiky, během nichž obývá duše hmotné tělo, aby mohla pobývat na této rovině pomalých frekvencí. Jednotlivé součásti, jimiž je konglomerát známý jako člověk obdařen, setrvávají v bytosti různě dlouhou dobu. Nejdéle setrvává duše coby podstata, mnohem kratčeji hmotné částice, vytvářející její hmotný obal. Hmotné částice vydrží v těle nejdéle 7 let. Po této době je celý organismus z hmotné stránky vyměněn do posledního atomu.

Myšlenka převtělování je tedy dokonale přirozená a plně odpovídá našim přírodovědeckým pozorováním. Srovnáme-li všechna fakta, docházíme k závěru, že by bylo naopak velmi nepravděpodobné, kdyby převtělování neexistovalo. Jak uvidíme dále, bylo převtělování u všech národů všech dob považováno za základ životního běhu.

Z paměti Evropanů se začalo vytrácet až působením křesťanství. Bylo z něj vyloučeno a zakázáno, ačkoli původně zřejmě patřilo k jeho základu. Stalo se tak v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) roku 553 po Kristu.

V souvislosti s tímto zásahem proti pravdě a svobodnému poznání je třeba zamyslet se ještě nad další pozoruhodnou historickou skutečností.
Konstantinopol bylo hlavní město Východořímské říše, jejímž srdcem bylo Řecko. Zde bylo učení o převtělování známo přinejmenším od doby, kdy se Řekové začali stýkat s Egypťany a národy Předního východu. Zmínky u Platona napovídají o přísném tajení této nauky, a tak nelze hovořit o tom, že by byla všeobecně rozšířena. Tento trend se patrně podílel i na zákazu z roku 553.

Nicméně řecký názor není směrodatný, protože jazykověda prokazuje, že jen polovina řeckého lexika je indoevropského původu, druhá byla vytvořena z féničtiny (zcela. odpovídá hebrejštině) a egyptštiny. Z toho plyne, že se patrně jednalo o primitivní kmen, který podstatným způsobem čerpal z těchto kulturních a civilizačních zdrojů. Otázka existence či neexistence převtělování se přirozeně nedá odvozovat z nějakých názorů, ale musí vycházet vždy jen z faktů. V rámci naší civilizace tento výzkum teprve musí přijít. Jeho součástí by však nemělo být jen sbírání a vyhodnocování případů, které, jak se zdá, se dají vysvětlit právě jen převtělováním, a případné pokusy v laboratorních podmínkách, ale i studium starých spisů vztahujících se k tomuto problému.

V Egyptě se střetáváme hned s celou škálou velmi pozoruhodných textů, které nebyly dosud skutečně vážně a kriticky hodnoceny z tohoto hlediska. Egypt však zdaleka není jediným místem na zemi, kde se takové texty vyskytují. Jejich srovnáním docházíme k překvapivým závěrům. Ukazuje se totiž, že výklad v nich obsažený, který bychom jinak mohli považovat za mýtický a veskrze fantastický, se zcela shoduje, pokud jde o fakta, a liší se jen kulturní prostředí.
Za takové situace se fantastické stává již méně fantastickým, a zaslouží si proto skutečně nestranné studium.

Zdroj: Křesťanská kniha mrtvých pocházející z Etiopie - Jaromír Kozák, nakl. Avátar

---------------------------------------------------------------------------------
prevzato z
http://duchovno.doktorka.cz/prevtelovani-jako-zakladni-projev/

zde