Pražské jaro ! Tancovalo jedno léto
Internetový spoluveterán zavzpomínal po 50 letech.
Tancovalo jedno léto Pražské jaro
Osmého srpna 1968 jsem se ženil.
Třináctý den po té nešťastné události přišli. Tedy samozřejmě přijeli a
přiletěli. Osudovou noc jsme s mojí fungl novou ženou byli v Praze, v bytě
jejích rodičů (ti byli v Krkonoších na rekreaci ROH, ano, takové bolševické
zvrhlosti se tenkrát stávaly), a dvacátého pátého jsme měli jet na svatební
cestu do Bulharska.
Byt
byl v Ovenecké ulici na Letné, kousek od Veletržní a Belkrédky (dnes Horákové),
a tudíž i ministerstva vnitra. Byl teplý letní večer a pak i noc, měli jsme
otevřené okno, protože tehdejší Praha připomínala po deváté večer vesnici: sem
tam přejelo auto, sem tam tramvaj a jinak byl klid.
Ulehli jsme někdy po desáté, já ale
pořád nemohl usnout, protože po jmenovaných třídách začala najednou jezdit
šílenou rychlostí auta, šestsettrojky a Volhy. Sem tam i radiovůz ověšený
anténami (typ automobilu Tatra 805, se kterým v obytném provedení cestovali
před pár tehdejšími lety Hanzelka se Zikmundem po Asii, a hodně se jim to
sralo, stěžovali si na „klump k pohledání“).
V té chvíli se to však začalo komplet
srát v celé republice, ale to jsem ještě nevěděl.
Okolo půlnoci se přidala nízko letící
dopravní letadla, a to se už vzbudila i novomanželka, která jinak chrněla jako
pařez a navíc přitom šíleně vrzala zubama. Tohle mi před svatbou neřekli.
V televizi vysílali monitor, rádia
zticha. Zrádce Hoffman vypnul vysílače. Teprve okolo třetí ráno jsem na německé
stanici zaslechl osudná slova: russische Luftwaffe nad Prahou. Okolo šesté
projela první lehká obrněná vozidla z výsadku na Ruzyni a u obchodu s lahůdkami
Pramene na dnešní Horákové se utvořila fronta. My jsme se tam dostali až v
deset, a to už tam měli jenom krevní tučnice v konzervě.
Škoda jen, že tehdy byla tchyně na té
rekreaci, protože ta by se Sověty zatočila, jako zatočila po pěti letech se
mnou, když jsme se k ní museli po smrti (hodného) tchána přistěhovat. Vypadala
přesně takhle, ta tchyně, jako Marta Gottwaldová na Reisenaurově karikatuře.
Marta byla ovšem proti ní slabý čajíček.
Události následující byly mnohokrát
popsány a do mrtě komentovány, takže mohu připojit jenom subjektivní
dojem, zkušenosti a prognosticky laděné úvahy. A rozdělím to do několika
bloků.
Blok první – proč k invazi došlo:
jednoduché normalizační odpovědi říkají, že za to mohou novináři, kteří se
utrhli ze řetězu, poražená a na jaře 68 oživlá buržoasie (K231), či tzv.
progresivisté v KSČ, kteří se raději koupali v přízni tisku, než aby dělali
odpovědnou politiku (viz Poučení). Na vyšší úrovní hledání záminek pak stálo
ohrožení komunistické moci v ČSSR a její vytržení z RVHP a Varšavské smlouvy.
Kecy. Důvody obsazení ČSSR vojenskou silou jsou podle mě jednoduché až
primitivní. Sovětský režim, který se za Brežněva vrátil do myšlenkové klece
stalinismu, stejně jako jeho evropské gubernie, vyzdvihoval na funkcionářské
posty ve straně a ve společnosti na vedoucí místa lidi s odporným charakterem a
velmi pochybnou inteligencí. Hajzly, bezpáteřní a zákeřné zmetky, kteří byli
schopni pouze deklamovat dogmata hloupého, zločinného a nepřitažlivého režimu,
Pitomce, kteří na svých židlích byli doslova přilepeni a nepustili výš nikoho,
kdo by je v jejich pozici mohl ohrozit, protože nebyli schopni obstát v
konkurenci s inteligentnějšími politiky. Logickým důsledkem zmrazení situace
pak bylo stárnutí i hloupnutí vedoucích funkcionářů, které pak vyvrcholilo
gerontokracií v osmdesátých letech. A teď si uvědomme, že v Československu se v
roce 1968 začalo dostávat k moci reformní hnutí, které sice stálo na pozicích
socialismu, ale otevřeně říkalo, že změní tuhé centrální plánování na jakýsi
hybrid s tržními prvky, postupně zavede konkurenci (socialistických)
politických sil a osobností, na vedoucí místa bude vybírat podle schopností,
nikoliv podle oddanosti straně, uvolnilo cenzuru tisku a cestování po světě.
Tohle byl přímý útok na nejzákladnější zájmy starých komunistických funkcionářů
celého tzv. socialistického tábora, museli se cítit existenčně ohroženi. Proto
Pražské jaro 1968 nemělo sebemenší šanci uspět a když se Dubček a spol. ani po
několikerém varování nevrátili do starého kurzu, následovala invaze. Čistě
teoreticky (což je zbytečná spekulace) mohla uspět pouze omezená reforma
hospodářského systému, ale nikdy by Sověti nepřipustili svobodné volby,
konkurenci politice KSČ (snahy o obnovení sociální demokracie), svobodná média
a kritiku totalitního systému, a už vůbec ne SSSR.
Blok druhý – proč se politické
prostředí za normalizace dostalo zpátky do kolejí pozdních padesátých let, proč
se logicky nevrátilo jenom do let před lednem 68, do celkem přívětivých
novotnovských poměrů šedesátých let? Proč? Protože rozhodují lidé se svým
špatným charakterem, popsaní v prvním odstavci, kteří se zcela spolehlivě
nacpou do funkcí, pokud obecná kritéria výběru požadují pouze močit po větru a
držet hubu a krok. (Podobnost s obsazením redaktorských míst v současném
mediálním mainstreamu není náhodná.) A ti vnímali šedesátá léta jako přípravu k
nástupu „kontrarevoluce“ (čti: ohrožení svých pozic), proto utáhli otěže mnohem
víc, než bývalo nutné. Chtěli to mít pojištěné. Zažil jsem ten převrat, bylo to
smutné, jak se lámaly charaktery. A když po prověrkách byla vyměněna polovina
funkcionářů KSČ a na jejich místa se vrátili tzv. dogmatici, skalní komunisti,
kteří v reformované straně byli na odpis. A ti pak na vedoucí místa ve
společnosti a bohužel i v ekonomice dosadili svoje myšlenkové souputníky, ale
také doposud bezpohlavní šmejdy, kteří vycítili příležitost. V ekonomice jim
tenhle postup trochu nevycházel, protože (jak jsem už nedávno psal) prostředí
materiální výroby přirozeně vytěsňuje neschopné, ale tak byla alespoň místa
ředitelů a kádrováků obsazena zapálenými soudruhy. U náměstků už to bylo s
oddaností horší, požadavek na odbornost byl rozhodující, takže se musela
tolerovat jistá jejich politická indiferentnost. Katastrofální poměry pak ale
zavládly ve společenských, kulturních a nevýrobních organizacích, kde politická
uvědomělost byla alfou a omegou. Otázkou však zůstává, proč se tak rychle
nechal zlomit lid obecný. Patrně proto, že to má s charakterem nevalné, podobně
jako funkcionáři.
Blok třetí – měl takzvaný obrodný
proces alespoň čistě teoretickou šanci uspět (za předpokladu, že by Sovětský
svaz neintervenoval)? Nepochybně! Klausovské žvásty o tom, že třetí cesta vede
do třetího světa se degradovaly samy, zločinnou privatizací s rozkradením
většiny státního majetku. Trh nezařídí vše, trh je bez důležitých regulačních
prvků ekonomických i sociálních režimem gangsterů a kriminálního finančního a
vlastnického póvlu. Džungle. Přičemž odpovědnost za regulaci musí převzít stát,
je to jeho hlavní úloha. (O současné bídě státnických osobností a jejich
úředníků je zbytečné mluvit, protože jsou ve vleku kapitalistických mocipánů,
společnost pak hnije v byrokratickém rozkladu díky neexistující kontrole a
nefunkčnosti police, justice a médií.) Režim v neznásilněném Československu by
totiž přirozeně konvergoval k oslabené formě sociálně tržního hospodářství
západní a severní Evropy šedesátých až osmdesátých let (oslabené proto, že
vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků by nemohlo být soukromé), tedy
doby, kdy i kapitalistický režim pod hrozbou komunismu z východu se choval
skutečně sociálně až socialisticky a proto i lidsky. Výsledkem pak byl nejenom
růst životní úrovně obyvatelstva, ale i růst ekonomický, když nenažranost
kapitalistů byla držena na uzdě strachem z revoluce. Všimněte si, že od roku
1990 blahobyt středních a nižších vrstev obyvatelstva na Západě stagnuje, pokud
nepoklesl. Souvislosti jsou jasné, a stejně tak sociálně demokratické a
socialistické strany na Západě z tehdejšího rozhodujícího postavení upadly do
bezvýznamnosti, trest to za kolaboraci s globálním kapitalismem.
A konečně blok čtvrtý – jestlipak má
ještě někdy šanci na existenci systém, který by v sobě spojoval výhody
socialistického a kapitalistického režimu, tedy ještě o trochu socialističtější
než ten již uvedený sociálně-tržní z šedesátých až osmdesátých let? Nepochybně!
Pro splnění tohoto snu však bude nutné splnit jednu důležitou podmínku.
Reinkarnovat moji tchyni a postavit ji do čela revolučního procesu.
https://taras2.wordpress.com/2018/08/19/tancovalo-jedno-leto-prazske-jaro/
K jeho vzpomínce mám jen malo.
Kolona tanků projela městem a zůstaly
jen stopy po pásech. Na“Benešaku”ani noha.
Sešli jsme se tam náhodou jen 3 a znali jsme se. Jeden byl komunista a
stále slyším jak mu druhý říká: "tak ted si
s tím KSČ průkazem můžeš vytřít p*del!"
O kousek dál na kopci
za kostelem na opuštěném zapadlém židovském hřbitove
stál tank s bílou čarou uprostřed a
kolem seděla skupina soudruhů vitačů a bratrsky popíjeli.