Po přečtení tohoto textu možná lépe pochopíte, jak se
to dnes dělá
HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA
VONDRUŠKY
V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už
více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu
starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a
historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak
hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako
nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění
zmanipulovat.
Když čtu nebo poslouchám diskuse o současné
společnosti a problémech, které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům
samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro zoufalý z toho,
jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se dal nějaký problém řešit,
musíme ho především přesně definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak
důležitou funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují, pracují
často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře vědí, jak snadno se dá
obecné mínění zmanipulovat.
Dovolte mi kratičký exkurz, abych na konkrétních
příkladech objasnil, co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století
vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který platil po staletí,
ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim kradli majetek, bylo to
združstevňování. Nakonec společnost díky masáži ze strany médií a ideologů
přijala, že majetek nebyl sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.
Okupanti nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli
internacionální pomoc. A byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací
nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které rozvracejí
socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo kádrovou prací.
Místo
argumentů padají v diskusích snůšky urážek
Úmyslně uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné.
Pokud bychom šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme
stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo podle okolností
jako pokřtění či demokratizace. Upalování kazatelů jiné víry se prohlašovalo za
očistu křesťanstva. Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou
spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů revoluce, pěsti
dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to pořád stejné. Realitu se snaží
vládcové a jejich nohsledi pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským
cílům.
Dnes skoro nikdo ve vášnivých diskusích nepřemýšlí o
skutečné podstatě problémů. Chytáme se slov, která nám vtloukají do hlav
politici a média, a hádáme se o ně, jako by šlo o život.
Ale pokud se nad tím zamyslíme, pak by nám mělo dojít,
že se ve skutečnosti hádáme o chiméry, o pseudoproblémy, že proti sobě stavíme
ideje, které jsou iluzorní, neboť pojmenovávají všechno jiné, jen ne podstatu
věci. A pak se samozřejmě nikdy nemůžeme dohodnout.
Bolestí většiny dnešních diskusí je
navíc absolutní absence racionality, faktů a logiky. Na názor, který se
nějakému oponentovi nelíbí, často odpovídá urážkami. Zažil jsem to i já. Na
mnoho mých článků jsem obdržel snůšky urážek, aniž ovšem oponent vysvětlil, v
čem se tedy mýlím a proč se mnou nesouhlasí. Za racionální argument se dnes
považuje pouhé konstatování, že ten druhý je sluníčkář, komouš, Putinův agent,
Obamův agent nebo prostě jen idiot.
Risknu tuhle škálu odsouzení a dovolím si předložit
několik dnes běžně používaných termínů, k nimž se pokusím přiřadit reálný
obsah, což znamená správné a logické české pojmenování.
Nejde
o migrační krizi, ale nájezd hord, které u nás nemají co dělat
A čím začít jiným než slovy „migrační krize“. Slovo
krize se používá pro různé problémy, ať už jde o stav po živelní katastrofě
nebo o hospodářskou cyklickou krizi. Krizí je zlomový stav pacienta nebo
neshoda v manželství. Je to však vždy něco, co vzniká více či méně nezávisle na
naší vůli. Slovy „migrační krize“ se tak politici snaží navodit dojem, že jde o
proces, který se děje mimo nás a my se mu musíme podvolit (stejně jako se
podvolíme zemětřesení nebo krachu na burze).
Jenže to je lež! Tahle událost není
krize, protože my ji řešit můžeme! Je to pustý nájezd hord, které nemají na
našem území legitimně co dělat. Jistě, existují i ohledy humanitární, ale ty se musejí řešit vždycky v
rámci zákonů dané země a při respektování suverenity jejích hranic. Cokoli
jiného je zvůle (a neohánějme se vnucenými mezinárodními pakty a úmluvami,
jsou-li navíc v rozporu s naší ústavou).
Příliv migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti
bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci Evropy mají. Nikdo dnes nechrání evropské hranice,
vedou se jen nekonečné žvásty, že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka
stoupence islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a překročení
našich hranic je trestný čin.
Skutečná migrace je ve skutečnosti něco, co má jistý
zákonný nebo alespoň hospodářský rámec. Přistěhovalec musí žádat o legalizaci
pobytu, musí se v nové zemi přizpůsobit, musí v ní pracovat a uživit sebe a
svou rodinu. Nic z toho přicházející hordy neplní, nerespektují a nejsou toho ani
potenciálně schopny. V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů
paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační
krizi, ale o nájezd muslimů.
Zničí
byt, obsadí cizí objekt, krade, ale je jen nepřizpůsobivý
Stejně fatálně se dnes pracuje s pojmem „nepřizpůsobivý“. Zákon
stanoví jasně, že člověk je buď bezúhonný, protože zákony plní, nebo je
zločinec, případně podle vážnosti přestupku pachatel, neboť zákony a předpisy
porušuje.
Co je to nepřizpůsobivý? Člověk, který se
rozhodne, že některé zákony a normy dodržovat nebude. Dostane byt, ale zničí
ho. Vláme se do cizího objektu a ve jménu svých ušlechtilých myšlenek ho
obsadí. Na ulicích dělá nepořádek, v noci hluk, páchá drobné krádeže, nechce
pracovat. To vše se dnes označuje jako nepřizpůsobivost. Proč, vždyť každý, kdo
tohle dělá, je přece v dikci zákona pachatel nebo zločinec. Politici a mediální
komentátoři to snad nevědí? Pak by si měli zopakovat základy práva.
Stejně tak je podivné, aby se různé skupiny
společnosti přejmenovávaly podle aktuální situace. Před několika lety se vedly
vášnivé polemiky na téma, jak hanebná je česká komunistická strana, protože se
odmítá přejmenovat (navzdory tomu, že propagace komunismu byla zákonem
prohlášena za trestnou – typický právní Kocourkov).
Komunisté věrni revolučním písním na své
barikádě vytrvali a komunisty podle názvu zůstali. Zachovali se rozhodně
seriózněji než cikáni (historický název doložený již ve 14. století), kteří nedůvěryhodnou
firmu vyměnili za označení „Rom“. Přiznám se, že neznám národ, který by se po
staletích existence přejmenoval jen proto, že se mu jeho označení nezdá
dostatečně důstojné. A až bude zpochybněno tohle slovo (ono už vlastně je tím,
jak ochotně se příslušníci této etnické menšiny přizpůsobují), najdou si třeba
jiné označení.
Předkové
nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní
Přemýšleli jste, kdo vlastně je
„sociálně potřebný“, nebo dokonce „sociálně slabý“? Hledal jsem na stránkách
našich institucí, ale ani na marxistickém ministerstvu není definice, kdo to
vlastně je. Všichni se však tím pojmem ohánějí. Takové termíny jsou na nic,
protože nikdo pořádně nechápe, co exaktně znamenají.
Označují totiž to, co se hodí politikům,
úředníkům a aktivistům. Buďme však jazykově korektní. Ve společnosti existují
lidé bohatí a chudí. Je-li někdo chudý, má smůlu. Nicméně podle křesťanství
chudoba cti netratí. Navíc každý chudý může zbohatnout, pokud se bude snažit.
Nebo pokud bude mít štěstí. Žijeme v době pokrokové, která chudobu nepřipouští.
Všichni bohatí ovšem být nemohou.
Dávat peníze na chudé, to se jaksi nenosí. Ale na
sociálně potřebné? Kdo by mohl odmítnout pomáhat potřebným? Mimochodem,
potřebný je ve své podstatě každý člověk v této zemi. Soused má jaguára, ale já
ne. Jsem potřebný, protože bych ho chtěl taky. Být potřebný je psychologicky
nebezpečné, je to slovo politicky nabubřelé a prázdné. Být chudý nebo bohatý je
však označení jasné, srozumitelné a z hlediska reality správné.
Pokud chceme tuhle společnost napravit, je třeba říkat pravdu. A to znamená
označovat věci správnými termíny, neskrývat nepříjemné skutečnosti za balast
eufemismů. O tom, co sdělujeme, musí rozhodovat věcná správnost, a nikoli
politická korektnost, jemnocit či osobní ambice. Na všechny děje a stavy
společnosti máme prověřené pojmy, nevytvářejme nové.
Český jazyk je mimořádně bohatý, používejme
jen ty obraty, které jsou známé po staletí. Pak se rozhodně budeme na svět
dívat reálněji a jednat pragmatičtěji. Protože naši předkové nemohli
polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní a bránit svou svobodu a
majetek.
Mimochodem, obrat „bránit svou zemi, víru a
majetek“ není urážkou!
Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška