"Sameťák" tvrdý jak ocel

V Oděse je prostě upálili, jinde pohřbili u silnice.
 Ruským pokusům je nutné se rychle postavit, jinak máte válku,
říká diplomat a aktér Listopadu '89 Václav Bartuška


Tvrdý to " sametový"   diplomat
co nabádá vraždit a do války hnát

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/V-Odese-je-proste-upalili-jinde-pohrbili-u-silnice-Ruskym-pokusum-je-nutne-se-rychle-postavit-jinak-mate-valku-rika-diplomat-a-akter-Listopadu-89-Vaclav-Bartuska-372444

Až na tak  nesametovou a nelidskou úroveň  se někteří politici v CR  vypracovali.:-(

Báseň stařenky

aneb co  život dal  a vzal.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Personál  nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali
a báseň tak našla  svoji cestu  aby oběhla svět
v  kráse  slov a vět:-)


Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!!

I rodiny !!!

Skutečná tvář EU (The Real Face of the European Union)

Výhrady k  EU
aneb co  vám massmedia neříkají !

Evropská unie nám byla prodána, jako naše nejlepší naděje pro budoucnost. Nerozvíjí se však za plentou poměrně znepokojivý plán? Dnešní Evropská unie je na dobré cestě stát se federativním superstátem svázaným jedinou měnou, jedním právním systémem, společnou armádou, policií, ústavou, parlamentem, hymnou a prezidentem. Mnoho z toho již dnes máme. V tomto šokujícím dokumentu představujícím insidery a komentátory EU nezávislý autor Philip Day shrnuje historii a cíle Evropské unie, stejně jako znepokojivé a neodvolatelné důsledky, které tato nová vláda bude mít pro občany evropských států. Ať již jste pro a nebo proti naší účasti v Evropské unii, tento film Vám představí zásadní a znepokojivé otázky, které mainstreamová média odmítla klást.

https://www.youtube.com/watch?v=atWN2igGPsU

Rakušané připravují referendum o vystoupení z EU
http://e-republika.cz/article3102-Raku%C5%A1ane-p%C5%99ipravuji-referendum-o-vystoupeni-z-EU

Metro v Praze

Kam povede a kam nepovede METRO v Praze ?
Kdo to doopravdy plánuje, kdo o tom doopravdy rozhoduje ?
Není  to  Kocourkov tato republika?
Zde pohled satirika
https://www.stream.cz/blanik/10005422-motol-konecna-stanice

Ovládají americké služby českou politiku?

Pro kontrolu politického systému je naprosto nutné znát politické klima v zemi. Klima je více méně odrazem veřejného mínění. Veřejné mínění může být do určité míry korigováno, tedy manipulováno prostřednictvím cílené masové komunikace neboli propagandy. Tu lze šířit různými způsoby, nejlépe ale medii, které důmyslně a psychologicky propracovaně, poskytují účinný mix zábavy, informací a poučení. Zcela v intencích architektury Nového světového pořádku vytyčené tzv. Tavistockou agendou.

 Media cíleně ovlivňují veřejné mínění a tím z velké části vytváří stávající politické klima v zemi. Žertovné úsloví o tom, že „svoboda začíná tam, kde končí  signál ČT“ vystihuje v podstatě velmi přesně tento vztah. Není ale účelem tohoto zamyšlení podrobně popsat principy a mechanizmy mediální komunikace a politického marketingu, což je eufemismus pro dnes už nechvalný výraz „propaganda“.

 Tak jako ten, kdo ovládá peněžní toky, ovládá zákony v zemi, ovládá masy ten, kdo ovládá media. Toto staré a jednoduché pravidlo, raženo dvorním bankéřem britské koruny, kterým byl Mayer Amschel Bauer Rothschild, údajně vysloveno jeho synem Nathanem, platí doposud. Rothschild tehdy dvakrát neváhal a nakoupil všechny tehdejší významné zpravodajské agentury (Wolff, Reuters a Havas 1835-1851). Přípravy na první světovou válku, tak jako na bolševickou revoluci, mohly být započaty bez dalších okolků.

Pro kontrolu politického klimatu je dále nutná neustálá zpětná vazba. Něco jako prst na pulzu doby. Čím přesnější je znalost politického klimatu v daném systému, tím lépe lze manipulovat veřejné mínění a ovládat politický systém. Je to uzavřený kruh. Disciplíny jako politologie, sociologie a psychologie poskytují patřičné nástroje k tomu, správně porozumět sociální dynamice, a přetavit získané poznatky do politických procesů.

Co za dob Amschela trvalo několik desetiletí, trvá dnes, díky elektronické komunikaci, jen několik měsíců, týdnů, či dní. Vyvolat u veřejnosti patřičnou odezvu lze nyní téměř okamžitě. To je velmi praktický výdobytek moderní doby, neboť veřejné mínění v liberálních demokraciích nakonec rozhoduje o agendě politické reprezentace a prostřednictvím pravidelných voleb i o konkrétních nositelích politického mandátu, který se přiděluje na základě většinové „svobodné“ vůle voličů.

To neví nikdo lépe, než ti, kteří se profesionálně věnují různým formám voleb, ale i převratů a barevných revolucí po celém světě. Prodávají revoluce a jimi dosazené režimy svým klientům z řad finanční, zbrojní, plynařské, naftařské, farmaceutické, chemické, potravinářské, lobby a dalších. Otevírání doposud uzavřených trhů je živnost k nezaplacení! Lovci ekonomik popisují svou činnost jako otevírání dveří po dobrém. "Pokud se dveře neotevřou dobrovolně, přichází jiní, většinou prostřednictvím pentagonu a dveře vykopnou". Říká ve své zpovědi John Perkins. Je to stará dobrá a stále platná doktrína otevřených dveří, kterou praktikuje federace spojených států amerických již druhé století.

Vhodným nástrojem manipulace „po dobrém“, je průzkum veřejného mínění, a to zejména takový, kde respondent zdarma a dobrovolně a pravdivě poskytne své politické názory, je na příklad jeden z mnoha projektů subdodavatelů amerických špionážních služeb v české republice, zvaný "volební kalkulačka".

Abychom se vyhnuli spekulacím o tom, co jsou subdodavatelé amerických špionážních služeb, poukážeme na jednu z mnoha agentur, která stojí prakticky za všemi barevnými revolucemi ve světě, včetně arabského jara a která v Praze každoročně zahajuje a „spolupořádá“ konferenci o barevných revolucích, zvanou Forum2000.

Tato agentura se jmenuje National Endowment for Democracy (NED). Spoluautor zákona zřizujícího NED, Allen Weinstein, původně zaměstnanec „mezinárodní nadace pro volební systémy (IFES), a zakladatel [štrasburského] „Střediska pro demokracii“, řekl v roce 1991 doslova toto: „Hodně toho co
děláme dnes, se před 25 lety dělalo tajně skrze CIA“. Nadace, tak jako dříve CIA, to co dělá, nazývá „podpora demokracie“. Vlády a hnutí, na které se Nadace zaměřuje, tomu říkají „destabilizace“.


 Není tedy s podivem, že je jeden z předních českých lobbistů pro zbrojní průmysl SSA, Alexandr Vondra, nositelem vyznamenání NED, spolu s dalšími „destabilizátory“ suverénních politických systémů, kteří se taktéž účastnili (nejen) letošního Fora2000.

Není s podivem, že projekt "volební kalkulačka" provozuje zjevně proamerické lobbistické iniciativě „Rekonstrukce státu“, což je nástroj politické manipulace, který vedle dalších podobných, explicitně podporuje velvyslanectví Spojených států amerických, takřka „každým coulem“.

Minulý velvyslanec SSA v Praze uvítal vznik iniciativy „Rekonstrukce státu“ více než vřelými slovy: „Naše velvyslanectví poskytuje finanční a morální podporu Rekonstrukci státu a dalším předním českým protikorupčním iniciativám. Jsem také rád, že se mohu podělit o své zkušenosti z Bílého domu a o další vědomosti, což nakonec přináší nové poznatky i mně".
Zdroj.
http://czech.prague.usembassy.gov/velvyslanectvi-usa-podporuje-rekonstrukci-statu.html

Na svém blogu se velvyslanec Norman Eisen dokonce chlubí tím, že je druhým zleva na oficiální fotografii inaugurace iniciativy.
Zdroj.
http://eisen.blog.idnes.cz/c/326589/Spolecne-s-neziskovym-a-obchodnim-sektorem-proti-korupci.html
 Nutno podotknout, že finanční podpoře ministerstva zahraničí SSA se kromě rekonstrukce státu těší další suspektní projekty, jako je festival homosexuálního filmu, nátlakovka západní zbrojní lobby, Transparency international, nebo „bokovka“ volebního štábu neúspěšného prezidentského kandidáta Schwarzenberga, zvaná Opona o.p.s. která proslula organizací listopadových mládežnických protestů proti právoplatně zvolenému prezidentovi republiky Zemanovi v tandemu s takzvanou českou
expoziturou CIA, další takovou dubiózní nadací „Člověk v Tísni“.

Takové protesty jsou zcela v intencích šéfa NEDu, Carla Gershmana, který teprve nedávno poctil čtenáře periodika Washington Post svou dozajista kvalifikovanou otázkou, zda se Češi prý „vzdávají morální odpovědnosti“ s tím, že se prezident Zeman drasticky zatoulal mimo odkaz zesnulého VáclavaHavla.
Zdroj: Washington Post.
http://www.washingtonpost.com/opinions/are-czechs-giving-up-on-a-sense-of-moral-responsibility/2014/11/16/dfa0d0fc-6c41-11e4-b053-65cea7903f2e_story.html

 Nový velvyslanec SSA v ČR, Schapiro, v tomto sportovním duchu, hned po svém nástupu do pražského úřadu tajně vážil cestu k vojenským speciálním jednotky v Prostějově a tajně se setkal s vrchním státním zástupcem v Brně. Je to ukázka subverzní diplomacie v přímém přenosu?

 Nasnadě je vtip, který si dobírá netoliko vtipnou mezinárodní skutečnost: Proč nemůže Spojené státy postihnout „barevná revoluce“ – protože ve Washingtonu nestojí americká ambasáda!

Autor: Daniel Solis

Převzato z http://www.zpravy-infowars.com
http://www.zpravy-infowars.com/#!Ovl%C3%A1daj%C3%AD-americk%C3%A9-slu%C5%BEby-%C4%8Deskou-politiku/c1c32/A9534FF0-A714-4411-99EA-42F0F2EFBAAF

Projev hodný státnika !

Projev prof. Petra Piťhy, probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě  
Je to i můj názor, můj projev, neznám jiný který by tak přesně vyjádřil co si  myslím.

https://www.youtube.com/watch?v=MwRYpmWolWQ

Mít správný politický čich

aneb

Úloha nosu v dějinách

Islámští politici, učenci, teologové a novináři tvrdí, že projevy islámského terorismu nejsou jejich náboženství vlastní, že islám toto odsuzuje.

I velice povrchní čtení koránu je usvědčuje ze lži: vůči nevěřícím psům má správný islamista vystupovat s co největší krutostí. No a tak vystupují.

Každé náboženství, včetně křesťanského a dokonce i buddhistického, má na hlavě máslo z dob minulých i současných. To máslo představují miliony lidí, kteří přišli o život v důsledku náboženských třenic nebo i zdánlivě obecných konfliktů, v jejichž pozadí se však náboženství vyskytuje jako měchýř v kaprovi. Když k tomu připočteme války z důvodů nacionálních či přímo rasových, máme tu obraz člověka (a v důsledku toho i Boha, vždyť k obrazu svému…) coby agresivního, nesnášenlivého, zlovolného a nenávistného zmetka, jehož ničitelská podstata nemá na planetě obdobu. Snad s výjimkou červených mravenců.

Konflikt mezi islamisty a euroamerickými státy má povahu dnes již chronického nepřátelství, přičemž jeho příčiny jsou rovnoměrně rozděleny mezi oba tábory. Obě strany mají své dobré důvody, proč ty druhé nenávidět a střílet jak králíky na honu, bez nejmenšího slitování.

Jaký je rozdíl mezi chováním amerických vojáků ve známé scéně, kdy z bezpečí vrtulníku vystříleli desítku neozbrojených civilistů na zaprášené ulici kdesi v Iráku – a mezi chováním tří atentátníků, kteří vystříleli redakci satirického časopisu v centru Paříže?

Žádný, alespoň já ho neshledávám. Máte-li jiný názor, sem s ním.

Současný konflikt je střetem civilizací, z nichž jedna je na úrovni středověku, zaostalá, chudá, bigotní, pověrčivá a výkonem svých příslušníků nekonkurenceschopná, druhá je rozvinutá, průmyslová, vědecká, bohatá, ale její představitelé se chovají jako středověcí tmáři, agresoři, vykořisťovatelé a prospěcháři.

Tento konflikt je a bude permanentní, neřešitelný, fatální a k jedinému možnému dočasnému východisku (byť ne řešení) zahradil cestu Hitler se svým rasovým šílenstvím. Neboť jediná cesta, jak zabránit stupňujícímu se násilí je apartheid, oddělený vývoj ras a náboženských skupin.

To bychom však my, euroatlantická civilizace, museli přestat strkat svůj římskokatolický, protestantský, židovský a baptistický nos do kuchyně lidí s muslimskými frňáky.

A muslimské frňáky by neměly jak vosy na med lézt jiným do jejich kuchyně a vyžírat jim špajzku sociálního zabezpečení.

To by však náš globální rypák nesměl být rozlezlý po světě jak nos princezny Bosany.

=================================================================

zdroj:

http://taras2.wordpress.com/2015/01/08/uloha-nosu-v-dejinach/comment-page-1/#comment-368

Finanční ústava a soumrak demokracie I

Jedná se o 2 roky starý článek z Internetových novin, obsah vůbec neztratil na aktuálnosti, naopak odstupem času správnost obsahu  byla potvrzena.

První část úvahy o ohrožení demokracie v systému globálního kapitalismu se věnuje roli soudů a vzrůstu moci bank.

 

Vláda Petra Nečase předložila 10. října 2012 do Poslanecké sněmovny návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, který samotní tvůrcové vzletně nazývají Finanční ústavou. Tento krok je jen jedním z mnoha, kterým se tato vláda a obecně pravé i levé, každopádně ale neoliberální vlády posledních dekád po celém světě snaží omezit podíl občanů na rozhodování o společných věcech. Snaží se potlačit demokratické instituce, jako jsou, byť s výhradami, parlamenty a vlády, nemluvě o referendech a plebiscitech, a naopak posílit přímo nevolené či vůbec nevolené, tzv. expertní, nezávislé instituce. Jinými slovy instituce obsazované z rozhodnutí kapitálu a jednající v zájmu kapitálu.

Dělba moci, ústavní soudy a právní stát
Je i není paradoxní, že prvním velkým institucionálním omezením vlivu občanů na správu věcí veřejných bylo tolik vychvalované rozdělení mocí, nastavení brzd a protivah. Samotné rozdělení mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní ještě není samo o sobě protidemokratické. Forma a geneze těchto institucí, především pak co se týče moci soudní, obvykle nedemokratické jsou. Ve většině zemí světa nejsou pozice v rámci soudní moci obsazovány na základě voleb, ale obvykle součinností představitelů moci zákonodárné a výkonné s větší či menší mírou součinnosti samotné soudní moci. Většina zemí světa rovněž nevyužívá občanské poroty ani jinou formu zapojení občanů do soudního rozhodování, či od jejich využívání postupně upouští, případně je jejich reálný vliv na výsledek soudního řízení stále mizivější.

Proto se nelze divit stále se zvýrazňující roli soudů, tedy třetí moci, v upevňování a ochraňování třídní nadvlády a dominance kapitálu nad prací. Obecné soudy nerespektují ve svém rozhodování elementární spravedlnost, nýbrž se řídí ryze formálními postupy a principy, sekundují neoliberálním vládám v rámci konkrétních rozhodnutí v systematickém odbourávání pracovněprávní ochrany; legitimizují lichvu tím, že například obvykle nepřipouštějí argumentaci dobrými mravy v civilních sporech.

Zvláště viditelná je obhajoba stávajícího řádu v rozhodování ve věci vlastnických práv, kdy i zcela nelegitimně nabyté majetky jsou ponechávány v rukou svých nových majitelů, ať již se to týká majetku podezřele restituovaného, nabytého podivným způsobem v té či oné vlně privatizace, údajného církevního majetku či vlastnictví pohrobků feudálního řádu. Zřetelným příkladem přímého zásahu soudní mocí do sporu mezi kapitálem a pracujícími byl zákaz stávky v dopravě v roce 2011.

Specifickým případem jsou pak soudy ústavní, původně zřízené především jako další pojistka proti zvůli momentální většiny v parlamentech, postupně ale stále více proměněné především v pojistku zachování stávajících vlastnických vztahů a hierarchického společenského řádu.

Velmi dobře lze tuto tendenci vypozorovat i u Ústavního soudu České republiky v případech rozhodnutí o zdravotnických poplatcích a výši dávek nemocenské, kde bylo rozhodnuto naprosto alibisticky; u nepochopitelného rozhodnutí ve věci údajného přílišného rovnostářství důchodového systému; ve věci blokačního paragrafu týkajícího se církevních restitucí; u otázky vydávání majetku rodinám bývalé údajné nobility či ve věci vlastnictví nemovitostí Řádem svaté Voršily a mnoha dalších. Je zjevné, že Ústavní soud rozhoduje dlouhodobě tak, aby ochránil a upevnil stávající řád, založený na nerovnosti vlastnických vztahů a na dominanci kapitálu nad prací.

Tohoto cíle dosahuje nejen potvrzováním legislativních i faktických kroků vlád odbourávajících sociální a právní ochranu, ale i velmi sofistikovanými výklady ústavy a ústavních zákonů v příkrém rozporu s jejich zněním, je-li to samozřejmě v zájmu kapitálu, tak, jak tomu bylo například u nás v případě poplatků ve zdravotnictví.

Výše uvedené samozřejmě neznamená, že v mnoha případech především individuálních stěžovatelů Ústavní soud nerozhodl v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti a zdravým rozumem. Rozbor vlivu rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických nebo Evropského soudního dvora na omezování demokracie a upevňování třídní hegemonie by byl námětem nikoli na článek či jeho část, ale na celou monografii.

Dobrým příkladem ale je rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických v případu Citizens United vs. Federální volební komise, kde byla korporacím přiznána práva vyplývající z prvního dodatku ústavy, čímž byl nastaven precedent zacházení s korporacemi jako s občany, lidmi. Prozatím se rozhodnutí týká s odkazem na svobodu slova jen neomezené možnosti přispívat na volební kampaně, není ale zřejmě daleko doba, kdy nezávislí soudci přiznají milionům offshorových korporací i právo volit. Ostatně přece platí daně.

Centrální banky – čtvrtá moc?
S hlavním tématem tohoto článku souvisí především příklad druhý, a to je postupné zvyšování významu a samostatnosti centrálních emisních bank. Tyto svrchovaně nedemokratické instituce, tvořené obvykle jakousi radou moudrých ekonomů a jim sloužícího odborného a administrativního aparátu, se začaly osamostatňovat a nabývat na významu od sedmdesátých let minulého století. Centrální banky samozřejmě existovaly i dříve. Měly a mají přitom několik hlavních funkcí – emisi peněz, funkci věřitele poslední instance, bankovní dohled a dohled nad finančními zprostředkovateli, vrcholného subjektu měnové politiky a další.

Tyto funkce ale vykonávaly v minulosti na základě příkazů a pokynů vlád, tedy jejich činnost byla – byť zprostředkovaně a nedokonale – demokraticky řízena a kontrolována. V oněch inkriminovaných sedmdesátých letech ale společně se vzestupem ideologie neoliberalismu a ekonomické školy monetarismu vyvstala potřeba údajné nezávislosti centrálních bank. Jen nezávislé centrální banky totiž nejen podle monetaristů mohou účinně bojovat s metlou kapitalistů, inflací. V zájmu boje s inflací byla značná část správy věcí veřejných vyňata z demokratické kontroly, resp. demokratické řízení a kontrola se v případě centrálních banka staly tak zprostředkovanými a nepřímými, až ztratily veškerý vliv.

To dalo vzniknout, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní ještě zárodku moci čtvrté, kterou můžeme nazývat třeba moc měnová. Tím byla monetární politika, tedy jedna ze dvou zásadních ekonomických politik a transmisních mechanismů, kterými může stát, resp. demokratické instituce ovlivňovat fungování hospodářství, vyňata z demokratického rozhodování a kontroly.

Rady guvernérů centrálních bank, stejně jako ústavní soudy, jsou obsazovány na slovo vzatými odborníky, experty, nezávislými a nepodplatitelnými osobnostmi, které neprosazují žádné třídní ani osobní zájmy. Zatímco v případě ústavních soudů by tomu bylo možné ještě v případě značné míry naivity a důvěřivosti uvěřit – ústavní soudci většinou za svého života pracují ve veřejném sektoru jako soudci obecných soudů či profesoři právních vysokých škol – tak v případě centrálních bankéřů jde jasnou lež. Tzv. nezávislé centrální banky ovládají vesměs lidé, kteří pracovali pro nadnárodní finanční zprostředkovatele – příkladem jsou bývalí zaměstnanci investiční banky Goldman Sachs, kteří se vyskytují v míře nebývalé v centrálních bankách po celém světě, včetně Maria Draghiho, bývalého ředitele GS International, dnes guvernéra Evropské centrální banky.

Případně jde o zaměstnance či spolumajitele domácích finančních institucí – u nás Zdeňek Tůma, Expandia Banka či následně Miroslav Singer, Patria Finance – někdy i s velmi podivnou minulostí a praktikami. Po skočení funkčního období se pak tito lidé často jako dobří holubi vracejí do své mateřské společnosti. Z obsazení orgánů centrálních bank a ještě více pak z kroků při implementaci reálné měnové politiky a ze zcela nedostačujícího, měkkého až žádného bankovního dohledu je jasné, v čím zájmu tyto instituce konají.

Dluhová krize jako předpoklad pro rozšíření čtvrté moci
Sotva pominula první vlna rozhořčení nad vypuknutím světové finanční a následně ekonomické krize, v níž panovala ve společnosti široká shoda, že viníky jsou nenasytní bankéři a obecně celý systém kasinového kapitalismu, držitelé kapitálu a jejich apologeti se oklepali a zahájili protiofenzívu. (Mimochodem, shoda v rozhořčení byla založená na falešném vnímání reality, protože skutečnou příčinou krize je strukturální krize kapitalismu, či ještě přesněji kapitálu jakožto dominantní a určující síly společenského metabolismu a reprodukce, zatímco chamtiví bankéři a perverzní hrátky s deriváty na finančních trzích a celková financializace ekonomiky jsou pouhopouhým jejím příznakem.)

Rychle zapomenuta byla slova o větším zdanění bohatých, boji s daňovými ráji, škodlivosti finančních spekulací a příliš nízké regulaci či přehnané deregulaci bankovního sektoru a činnosti finančních zprostředkovatelů. Jediným a pravým viníkem krize jsou více či méně demokraticky zvolené vlády, zadlužování veřejného sektoru údajně způsobené přílišnou rozhazovačností těchto vlád, údajně přebujelý sociální stát a nakonec to nejlepší, všeobecná rozežranost občanstva.

Podobně rychle, jako se podařilo bankéřům – nazývejme je pracovně bankéři – odvrátit od sebe pozornost a udělat z obětí viníky, podařilo se jim jako vždy v podobné situaci obrátit ji ve svůj prospěch. Na některé periferní evropské státy – Lotyšsko, Estonsko, pokus měl původně zahrnovat i Island byla uvalena kuratela institucí transnacionálního státu – Mezinárodního měnového fondu, Světové banky – a byly vyzkoušeny desetiletími prověřené, na chudých afrických zemích vyzkoušené programy strukturálního přizpůsobení, jinými slovy programy ožebračující, disciplinující, umožňující zvýšit míru vykořisťovaní pracujících. Průzkum bojem dopadl úspěšně, a byl tedy zahájen frontální útok na zbytky evropského sociálního státu, pod pláštíkem a maskou boje s tzv. dluhovou krizí.

Kromě jiných těžkých zbraní byla v tomto boji nasazena právě i rétorika o nezodpovědných politicích a rozežraných občanech, kterým je třeba přistřihnout křídla, a to jak pomocí konkrétních úsporných opatření v nejzasaženějších zemích, tak obecným nastavením institucionálního prostředí, aby i do budoucnosti byla zajištěna minimální ingerence občanů, případně jejich volených zástupců do věcí zásadního významu, věcí nadnárodních korporací a obecně akumulace kapitálu na celosvětové úrovni.

Udržování tohoto diskurzu připravilo půdu pro spuštění implementace tzv. finančních ústav, které, jak ukážu dále, omezují a částečně odnímají fiskální politiku z rukou demokraticky zvolených vlád a svěřují ji nezávislé instituci, a tím dokončují vytvoření homunkula kapitálu, čtvrté moci, která není součástí systému brzd a protivah, ale je mimo něj a nad ním.

 

A co si myslíte vy?

Blažena Švandová - Brno

Skvělá analýza, díky pane Nováku!
Kdo vlastní Goldman Sachs?

Jak intenzívně odsávají banky bohatství národů je vidět na velikosti majetku bohatých bankéřů v poměru k majetku superbohatých lidí z podnikatelské sféry.
Podle ekonomického časopisu Forbes (převzato německým Spiegelem) vlastní 691 nejbohatších multimilionářů 2200 miliardy dolarů, tj. 2,2 bilionu dolarů.
Miliardáři jako Waren Buffet vlastní desítky miliard dolarů, např. Bill Gates, 50 miliard dolarů, tj 0,05 bilionu dolarů.
To není nic proti rodině bankéřů jako jsou Rockefellerové, kteří vlastní 11000 miliard dolarů, tj. 11 bilionů dolarů, oproti Gatesovi 220 krát víc.
Bohatství rodiny Rothschildů je ještě desetkrát větší než Rockefellerů, jde o zhruba 110000 miliard dolarů, tj. 110 bilionů dolarů, což je oproti Billu Gatesovi dvatisíce dvěstě krát více. Majetek největších bankéřů se nepočítá na desítky miliard dolarů jako u nejbohatších podnikatelů, ale na desítky bilionů dolarů.
Shrnuji: Největší bankéři mají tisíckrát větší majetky než největší podnikatelé mimo bankovní sféru.

Státní dluh České republiky by mohli Rotchildové splatit 1500 krát!!!
Zdroje viz
http://www.blisty.cz/art/66068.html
http://www.blisty.cz/art/66040.html

 http://denikreferendum.cz/clanek/14561-financni-ustava-a-soumrak-demokracie-i

 

Finanční ústava a soumrak demokracie II

Druhá část úvahy o ohrožení demokracie v systému globálního kapitalismu se věnuje především tzv. finanční ústavě a naznačuje také alternativu k procesu dedemokratizace společnosti.

Krásný nový svět nadnárodního kapitálu
Čas uzrál a k systému brzd a protivah je třeba, alespoň podle pravicových a bohužel i části levicových politiků, přidat brzdu dluhovou. Genezi tohoto postoje jsem částečně popsal v prvním díle úvahy. Cílem podle mého názoru není snížit zadlužení ani zadlužování států, které se koneckonců do značné míry dělo a děje ve prospěch nadnárodního kapitálu, jenž si ze států udělal nástroj pro prosazování svých zájmů. Kapitál státy využívá také k násilnému otvírání dveří v teritoriích, která neměl ještě plně pod kontrolou prostřednictvím tzv. války proti terorismu; a nakonec se staly jakýmsi krmelcem pro slabší kusy ze stáda nadnárodních korporací či pro všechny v případě ekonomického ekvivalentu kruté zimy – například finanční krize.

Skutečné cíle jsou dva. Jednak, a to je všeobecně známo a tematizováno, otevřít nové trhy. Prostor pro prostorovou expanzi a zvyšování vykořisťování extenzivním způsobem se postupně zmenšuje, do džungle vnikají noví dravci, jako je rozrůstající se velkoburžoazie Číny, Indie, Vietnamu a dalších rychle se rozvíjejících zemí, konkurenční boj mezi kapitály se zostřuje. Pro stále ještě nejsilnější nadnárodní korporace a hyperburžoazii původem ze zemí globálního Severu se tedy nabízí jedno elegantní řešení. Je jím vnitřní kolonizace, zostření vykořisťování uvnitř vlastního teritoria, a to prostřednictvím privatizací veřejných statků a služeb, ohrazení dalších „pastvin“.

K výše uvedenému cíli vede jasná cesta. Aktéři zostřujícího se třídního boje využijí svoji kulturní dominanci, svou stále ještě trvající diskurzivní převahu a přesvědčí, či prostřednictvím institucí nadnárodního státu – MMF, SB, ECB, OECD, různé Trojky a všelijaká jiná čísla – donutí oslabené a znejistěné národní státy a jejich vlády k rychlé privatizaci doposud státních podniků (nebo účastí v nich) či celých systémů, jako je systém zdravotního pojištění či penzijní systém.

Příkladem podobného postupu je Řecko. Občanů se přitom nikdo na nic neptá, mohou si vesele protestovat, přičemž jsou buďto ignorováni, nebo dostanou přes „papule“.

Druhým, ještě významnějším cílem je pak zvýšení intenzity vykořisťování. A to jak relativního, tak absolutního. Typickým příkladem je tlak na prodlužování pracovní doby, a to jak pomocí změn právního rámce – nápady „levice“ v Dánsku na zvýšení fondu pracovní doby o hodinu týdně; zavedení možnosti „dohody“ mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v České republice o zahrnutí 150 hodin přesčasů do základní mzdy; úvahy o prolomení pracovního týdne v délce 35 hodin ve Francii; postupné navyšování reálné délky pracovního týdne v Německu a podobně.

Relativně pak je zvýšení míry vykořisťování dosahováno permanentním tlakem na intenzifikaci práce a maximálního využívání pracovní doby – různé stopování délky pobytu na WC, stále intenzivnější dohled nad aktivitami zaměstnanců na osobních počítačích, rozšiřování open space kanceláří a další metody a finty, jak vymačkat co nejvíce nadhodnoty z nic netušících, třídně neuvědomělých pracujících. Stejně tak je zneužíváno záměru s původně emancipačním potenciálem, a to sice většího využívání zkrácených úvazků, k prekarizaci práce, zvyšování nejistoty a rozsévání strachu mezi pracujícími.

Kromě toho kapitál samozřejmě dokáže velmi dobře využívat institucí jinak se pomalu vytrácejícího státu k disciplinaci pracovní síly pomocí různých workfare programů, omezování sociální podpory a v případě České republiky dokonce až reminiscence na nacismus vyvolávajících projektů, jako je DONEZ nebo tzv. veřejná služba. Zdůvodnění, proč je takto možno a nutno postupovat, je opět nabíledni. Občan-pracující byl rozežraný. Příliš hodoval, na práci nedbal. Tomu je potřeba udělat přítrž, je třeba usilovně pracovat, abychom si mohli dovolit alespoň ten suchý chléb. Jinak nám ujede vlak, sníží se konkurenceschopnost, Laos a Barma, kde pracovní síla a lidské zdroje nejsou zdaleka tak rozežrané, nás převálcují.

Finanční ústava a konec demokracie
Posledním hřebíčkem do rakve je pak postupná implementace různých všemožných finančních ústav do ústavních pořádků zemí Severu. Cílem není samozřejmě zastavit zadlužování, ale dále sešněrovat možnosti rozhodování vlád, dále omezit občanskou participaci na rozhodování, upevnit hegemonii hospodářských zájmů nadnárodní kapitalistické třídy.

Jak je toho prakticky dosaženo? Laskavý čtenář mi jistě dovolí pomoci si dvěma příklady z návrhu ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti z dílny nejlepšího ministra financí zemí střední a východní Evropy a jeho fámula, silného, čestného a neústupného premiéra naší země.

Tento zákon již ve třetí hlavě vytváří novou ústavní instituci, tzv. nezávislý orgán působící v oblasti rozpočtové a fiskální politiky, národní rozpočtovou radu. Dále pak tento ústavní předpis či spíše materializace třídní dominance kapitálu zcela arbitrárně stanovuje (stejně jako v případě DPH a všeho dalšího) čísla a čísílka – 45 procent, 48 procent a 50 procent HDP – při jejichž dosažení – o čemž rozhodne právě ona lidem nevolená a nekontrolovatelná instituce – je politická reprezentace povinna šlápnout na dluhovou brzdu, bez ohledu na vůli a přání obyvatelstva.

Složení nezávislé národní rozpočtové rady si asi všichni dokážeme představit. Jak jsem popsal u centrálních bank, zcela určitě půjde o nezávislé odborníky z Goldman Sachs, případně různé neúspěšné prezidentské kandidáty, kteří toho pro naši zemi již dost vykonali a dále konati chtějí, a jim podobná, či ještě horší individua.

Podobně účelová jsou další ustanovení návrhu Finanční ústavy, především co se týče vztahu k samosprávám a pošlapání principu subsidiarity, který je rovněž důležitým demokratickým principem. Ve chvíli, kdy národní rozpočtová rada vyhlásí, že bylo dosaženo čísílka, konkrétně poměru veřejného dluhu k HDP ve výši 48 procent, nesmí územní samosprávný celek – tedy obec nebo kraj, jejichž reprezentace odvozuje legitimitu z voleb jiného řádu než vláda – sestavit a schválit deficitní rozpočet. Bez ohledu na to, jak tento celek doposud hospodařil, jaké problémy v tu chvíli má, co si občané přejí. Toto flagrantní porušení demokratických principů je přitom přijímáno stranami napříč politickým spektrem, a to nejen u nás.

Nástup diktatury, byť postupný, se tedy zdá býti neodvratným. Byť by to byla diktatura tržní, ekonomická, diktatura kapitálu a jemu posluhujících expertů, pseudovědců a politiků, stále je diktaturou. Proto se domnívám, že žijeme v termidoru demokracie a termidor pomalu končí. Jednoho rána se probudíme v krásném novém světě, světě liberalismu pro korporace a fašismu pro občany. Budoucností světa je liberálfašismus, kterému neoliberalismus zdatně razí cestu.

Je zde alternativa?
Výše vykreslená chmurná vize nemusí být za určitých okolností naplněna. Nutnou, nikoli však postačující podmínkou neupadnutí do propasti liberálfašismu je aktivizace občanů a větší participace na správě společných záležitostí. Aby k tomu mohlo dojít, musí progresivní levice, zvláště její intelektuální reprezentace, podle mého názoru znovuoživit myšlenku socialismu jakožto alternativy k současnému metabolickému a reprodukčnímu řádu společnosti, jako cestu k návratu demokratického rozhodování do všech oblastí našeho života.

Naše a nejen naše společnost má naději neupadnout do nové diktatury jen tehdy, když se nám podaří rozbít dominantní diskurz, v němž neexistují alternativy a v nichž objektivním dějinným sílám a jejich aktérům v podobě Finančních Trhů a Ratingových Agentur a Trojek nelze vzdorovat. Zároveň je nutné se v každodenní praxi organizovat, jednat kolektivně a ve prospěch většího zapojení všech do rozhodování ve věcech společného zájmu – sem patří samozřejmě oblast politická i oblast ekonomická.

Jen radikální demokratický projekt, socialismus, a jeho každodenní praxe, může podle mého názoru taktéž přinést možnosti efektivně řešit globální problémy lidstva, může překonat limity, k nimž se současným kapitalismus dopracoval, a které nejsou v jeho rámci překonatelné. Alternativy existují. Jsou jimi socialismus, nebo barbarství.

 http://denikreferendum.cz/clanek/14569-financni-ustava-a-soumrak-demokracie-ii

Anti ekologistický manifest

Stále více zasviněná planeta Země a zhoršující se podminky k životu rozdělují svět do 2 kategorii

Jednak těch  kteří  se snaží  přesvědčit ostatni  že to je především zásluhou lidské činnosti
a kategorie druhé která říká že některé jevy jsou jevy přírodní  a vliv člověka je nepodstatný.

Dnes je mnoho  nazorů  jak pro, tak i proti a článek  který  s dovolením autora přetiskuji
je jedním z těch,  který vidí problém přes zákony přírody,  nikoli zákony lidské.

==================================================

Pokus o antiekologistický manifest
Posted by xcnemo in Ekologie

Tak jsem náhodou narazil na svůj starší diskusní příspěvek a zjistil jsem, že jsem vlastně sepsal svůj malý, soukromý manifest proti tmavozelenému terorismu. Text má vysvětlovat, co jsou to „tmavozelené bludy“.

Rovina obecná:

- neexistují OZE, bo 2VT (druhá věta termodynamiky)

- neexistuje nic jako trvale udržitelný rozvoj, bo 2VT

- neexistuje nic jako, hodná matička příroda, minulost Země je jen řada kataklizmatických katastrof, přerušovaných obdobími, v němž se na ně čeká.

- jako druh vedeme permanentní boj za svou existenci

- přirozený vývoj samozřejmě existuje, ale pracuje s velký odpadem a je z lidského hlediska nepředstavitelně krutý. Pokud chceme žít v humánním světě, je to svět námi upravený, umělý, kterému se říká civilizace. Není cesta zpět kromě té do barbarství.

Rovina konkrétní:

- nic jako GW není prokázáno, nezvratně prokázány jsou pouze podvody alarmistů

- ani jeden z OZE nedokáže (až na zcela specifické případy) nahradit zdroje fosilní či jaderné

- nejlépe se krade na věci, která ze svého principu nemusí fungovat. OZE fungovat nemusí (a také nefungují) nemusí mít výsledky, jsou naprosto ideální. Proč si myslíte, že Rockeffeleři přesměměrovali z ropy a OZE?   *¹)

- ekologisté jsou katastrofálně zabednění (viz můj osobní oblíbenec Mr. Jan Beránek:) ) , většinová motivace je tzv. „láska k přírodě“. Upřednostňují ukojení své vlastní emoce, (v jejich chorých mozcích jakousi nádhernou formu „dobra“) nad reálným výsledkem. Realita a přírodní zákony jsou pro ně zbytečnou přítěží.

- profesionální ekoteroristé jsou většinově financováni ze dvou zdrojů, ždímáním daňového poplatníka a příspěvky globálních lobistů. Jsou financováni ze stejných zdrojů jako barevné revoluce, šíření „demokracie“, multikulturní terorismus, politická korektnost, buzerantismus a podobně.

- ty nejextrémnější ekoprasata se už ani nerozpakují své antihumánní a genocidní záměry skrývat. *²)

Pozn:

*1) Mezitím se vyjasnil asi další důvod přesunu Rockeffelerů (nejen  tech) od ropy do OZE – umělý propad cen ropy v důsledku snahy potopit Rusko. Oni to věděli dopředu.

*2) Možná se bude někomu zdát výraz prase jako silný, ale invazivní snahy o změnu osobnosti člověka považuji za zločin srovnatelný s vraždou.

Odkaz na zdroj:

http://nautilus2.wordpress.com/2014/12/08/pokud-o-antiekologisticky-manifest/#more-929442

===============================================

 

Druhý termodynamický zákon o  kterem je v uvodu  rec.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%BD_termodynamick%C3%BD_z%C3%A1kon

 

Summit G20 v Brisbane odstartoval novou studenou válku!

Summit G20 v Brisbane odstartoval novou studenou válku! Putin jednal 6 hodin s Merkelovou o paktu neútočení v případě vypuknutí válečného konfliktu kvůli Ukrajině. Rusko mobilizuje právě teď armádu i státní správu, Kreml zvažuje vypovězení smluv omezujících strategické zbraně. Americké tanky na hranicích s Ruskem. Vyloučení USA z NATO je jediná cesta k míru v Evropě?

Vladimír Putin se 15. Listopadu zúčastnil zasedání skupiny G20 v australském Brisbane [1] a média tuto událost komentovala jako demonstraci jednoty západu vůči „ruské agresi“ na Ukrajině. Informace, které přišly do redakce od našeho ruského zpravodaje z Moskvy, jsou ovšem zcela jiné a vypovídají o něčem, co již v náznacích můžeme sledovat několik posledních měsíců i z médií na západě. Ovšem teprve 15. Listopad 2014 je datem, který vstoupí do historie. Ruský prezident totiž přijel do Brisbane s rozdanými kartami a doprovázený loděmi ruského válečného námořnictva. Ne pro dekoraci, ne kvůli vytahování se. Ale kvůli obavám, že během jeho nepřítomnosti doma zaútočí NATO na Ruskou Federaci a pokusí se v Moskvě o souběžný státní převrat. Putin si vzal s sebou lodě jako pojistku včasného úderu a kontroly nad částí ruského arzenálu! Redakce AE News má k dispozici informace, že ruský prezident přijel do Brisbane dojednat s EU kontra-dohodu o vojenském neútočení, navzdory USA! Známe podrobnosti!

Neuvěřitelných 6 hodin trvalo jednání Vladimíra Putina a Angely Merkel v Brisbane za zavřenými dveřmi. Oficiální stanovisko bylo, že se probírala bezpečnostní témata o Ukrajině. Ve skutečnosti došlo k jednání na nejvyšší úrovni o vzájemném neútočení mezi Německem a Ruskem v případě vypuknutí války mezi NATO a Ruskem. Proto ten šok a zděšení a také vztek po skončení schůzky. Putin Merkelové sdělil i tuto větu: „Rusko bude považovat dohody o poválečném uspořádání Evropy po II. sv. válce za neplatné, vstoupí-li Ukrajina do NATO!“. Reakce Merkelové to potvrdila i dnes [2] a dodala, že Německo nehodlá podporovat ve věci Ukrajiny válečný scénář, bez ohledu na cokoliv. Zdůraznila ale potřebu trvání sankcí proti Rusku. Kvůli vztahům s USA.

Pakt o neútočení Putin – Merkel

V Brisbane upekla Merkelová s Putinem bilaterální kamarádskou dohodu. Za zády Obamy i dalších partnerů. Putin si zajistil sílu veta Berlína v případě hlasování NATO o případné válce s Ruskem. Německo bude proti, za všech okolností. Aby byla pozice Merkelové silná před spojenci, bude nadále trvat na sankcích proti Rusku. Ty však nejsou pro Rusko nijak citelné, jakkoliv se západní propaganda snaží obyvatelstvo přesvědčit o opaku.

Válka kvůli Ukrajině se dá očekávat nyní, co americký Kongres i Senát ovládli militantní republikáni. Vladimír Putin přijel do Brisbane s ultimátem ve vztahu k EU a NATO. Ultimátum má jedinou podmínku: „Rusko požaduje stažení amerických vojsk od hranic s Ruskem, a to jak v Pobaltí, tak i z Gruzie a z Černého moře“. Pokud nedojde ke stažení vojsk, Rusko se nebude cítit vázáno smlouvami o zákazu a omezení vývoje nosičů středního a dlouhého doletu. Rusko rozmístí jaderné zbraně na kontaktní hranici s Pobaltím, na Krymu a také na Kubě. Při vstupu vojsk NATO na území Ukrajiny vstoupí ruská vojska do Pobaltí a do Gruzie.

Angela Merkel podle všeho informovala zástupce USA a Kanady o ruském plánu rozmístění balistických raket na Kubě, z čehož pramenilo i ostré prohlášení kanadského premiéra Stephena Harpera, aby Rusko laskavě „vypadlo z Ukrajiny“ [3]. Ostrá slova mířila na Putina zřejmě kvůli zmínce o tom, že ruské rakety na Kubě nově doletí až do Kanady. Putin sdělil Angele Merkel, že Ukrajina je považována Moskvou za neutrální nárazníkovou zónu, ale díky státnímu převratu v Kyjevě se nyní Rusko cítí ohroženo. Zároveň Putin uvedl, že Moskva se již necítí vázána dohodou z roku 1994 o územní celistvosti Ukrajiny poté, co Kyjev oficiálně vyjádřil plán na vstup země do NATO. Rusko nebude bránit povstalcům na východě Ukrajiny v rozšíření jejich území až na hranici řeky Dněpr, varoval Putin.

Doslova v šoku zůstali účastníci summitu v Brisbane, když Putin Merkelové oznámil, že ruská fregata [4] nedaleko pobřeží Austrálie má na palubě operačně-taktické jaderné zbraně s plochou dráhou letu a že Rusko obnovilo hlídkové plavby k americkému i australskému pobřeží. Na důkaz toho, že přijel do Brisbane s ultimátem a ne na návštěvu, ukončil Putin předčasně účast na summitu. Od toho okamžiku došlo ke spuštění hodin, které odpočítávají novou studenou válku. Rusko je ve stavu připravenosti, reviduje taktické plány, reaktivuje strategická raketová vojska, státní správa je připravována na všenárodní mobilizaci. Rusko má informace, že NATO plánuje pozemní útok na Rusko vedené po ose „střed“ přes Polsko a osu „sever“, Pobaltí, jakmile se NATU podaří najít pro útok záminku. Těchto záminek už bylo několik, ale žádná nevyšla. Nejprve pokus Porošenka s prohlášením o ruské invazi na Ukrajinu. Poté pokus kyjevské vlády obvinit Rusko z terorismu poté, co ukrajinská stíhačka sestřelila let MH17. Ani tento barbarský čin Kyjeva se nepodařilo na Rusko hodit.

Válka na dohled, v Rusku se chystají kryty CO

Vývoj posledních událostí v USA ale všechno změnil. Po volbách do Kongresu a Senátu se americká zahraniční politika velmi výrazně militarizuje. A podle všeho, ve věci ukrajinské otázky, nebudou republikáni žádné záminky pro útok na Rusko hledat. Stačí jim, že mediálně je již Rusko uznáno, že je viníkem všeho a může za všechno. Vladimír Putin ví, že v této situaci už nebude diplomacie a systém politické zdrženlivosti ze strany Moskvy stačit. Proto generál Šojgu připravuje Rusko na válku [5], protože dokud budou geopolitickou situaci v Evropě ovládat USA, válka bude nevyhnutelná. To potvrzuje i další skutečnost, Francie byla donucena ze strany USA nedodat Rusku postavenou a zaplacenou vrtulníkovou loď třídy Mistral, což je de facto situace, která předcházela vypuknutí II. sv. války poté, co Anglie odmítla 25. srpna 1939 předat Německu 12 lokomotiv pro tehdejší říšské dráhy. Do vypuknutí II. sv. války zbývalo jen několik málo dnů. Rusko narychlo začíná budovat kryty Civilní Obrany (CO) v masivním měřítku. Rusko je v horečné přípravě na nuklearní úder od USA.

Na hranicích s Ruskem je v Pobaltí čím dál tím více americké bojové techniky [6]. Je to neuvěřitelné, ale Američané a spojenci vážně uvažuji o tom, že odříznou Rusko od Baltu severním útokem na Petrohradskou oblast. Zdánlivě šílený tah by se mohl realizovat i za pomoci Finska, které je ve vleku USA po nástupu nového ministerského předsedy. Úmyslné zrujnování společnosti Nokia dosazeným trojským koněm z Microsoftu, Stephenem Elopem a následné převzetí společnosti za zůstatkovou hodnotu bylo natolik skandální, že finští politici chtěli celou věc hnát před mezinárodní arbitráž, ale k tomu nedošlo. Americká tajná služba NSA začala vyhrožovat nahranými odposlechy i finským poslancům a bylo po protestech. Nedávný výrok finského ministerského předsedy Stubba, že Finsko by mělo vstoupit do NATO [7], to jenom potvrzuje.

Miloš Zeman při státní návštěvě Kazachstánu správně uvedl, že mírový proces na Ukrajině je možný pouze v případě, že Ukrajina se bude striktně držet svého neutrálního statusu a podřídí svoji vojenskou obrannou doktrínu Moskvě [8], podobně jako ji podřídilo nejen zmíněné Finsko po roce 1945, ale také i Rakousko. Že tento model je praktický, bezpečný a schůdný, to vidíme na obou zmíněných zemích, kde demokracie má pevné postavení a vztahy s Ruskem od té doby nikdy nebyly konfliktní.

Samozřejmě, hlavním destabilizačním prvkem v Evropě je NATO, jehož anachronistická existence jalového uskupení neschopných vojsk na gumových tancích a nafukovacích letadlech by bez skutečného a jediného bojeschopného člena, USA, byla už dávno v propadlišti dějin. Bohužel, lídr v NATO se nechová jako stabilizační faktor a uvážlivá síla, nýbrž jako imperiální mocnost. Když vyjmenujeme několik zemí, kde se v této chvíli bojuje, Afghánistán, Irák, Sýrie a Ukrajina, tak všude tuto nestabilitu způsobila americká politika následována americkými vojensko-mocenskými zájmy. Proto je správný názor, který teď zazněl z Ruska, že USA by mělo být z NATO vyloučeno [9]. Což je sice pěkná představa, ale zcela utopická, protože NATO je USA. Bez USA žádné NATO nebude. A to nikdo na západě nechce dopustit, nikoliv z lásky k USA, ale kvůli vlastní národně-rozpočtové kapse. Protože pokud by NATO nebylo, musely by západní státy opět spoléhat jen na vlastní armádu a její vojenskou moc, která působí úsměvně u jednotlivých států EU už dnes, natož jak by vypadala po odchodu USA z NATO.

Rusko je na novou studenou válku připraveno. Ekonomicky ji chce využít ke svému posílení, ve spolupráci s Čínou. Ta potřebuje Rusko kvůli surovinám a také kvůli odbytu svého zboží. Představa EU, že Rusko se podaří sankcemi přinutit k tancování polské mazurky nebo amerického rock’n’rollu, je naprosto naivní. Rusko nepotřebuje EU, ale naopak. EU potřebuje Rusko každý den. S velkým pobavením, ale i znepokojením, sleduji, jak politici hlasitě křičí a volají po více sankcích proti Rusku, ale je to ruský plyn, který jim dělá příjemné teplo v zimních měsících. Je to ruský plyn, na kterém vaří. Je to ruská ropa, na kterou si jezdí v autech a náklaďácích. Samozřejmě, že západní frikulínové ihned řeknou, že plyn lze frakovat, že nepotřebujeme plyn z Ruska, ozvou se i zastánci arabské ropy, ta přece není špatná a není drahá.

Vice zde:
http://aeronet.cz/news/summit-g20-v-brisbane-odstartoval-novou-studenou-valku-putin-jednal-6-hodin-s-merkelovou-o-paktu-neutoceni-v-pripade-vypuknuti-valecneho-konfliktu-kvuli-ukrajine-rusko-mobilizuje-prave-ted-armadu-i/


Na téma cen ropy kdysi vyšla řeč světových vůdců: „Chceme-li zničit Čínu, ropu zdražíme, chceme-li zničit Rusko, ropu zlevníme“. K tomu už zbývá jen dodat, že Saudská Arábie jako vždy vše jistí

http://aeronet.cz/news/hlavni-sankce-proti-rusku-nizke-ceny-ropy-saudska-arabie-ve-sluzbach-usa-stejne-jako-pri-rozpadu-sovetskeho-svazu-chceme-li-znicit-cinu-ceny-ropy-zvysime-chceme-li-znicit-rusko-ceny-ropy-snizim/